Za dvacet let své existence si pražský MHF Letní slavnosti staré hudby získal srdce mnoha milovníků barokní hudby. Myslím, že bez tohoto unikátního festivalu si už letní měsíce ani nedovedou představit a své dovolené si vybírají podle termínů koncertů… Letošní dramaturgie byla vyhlížena s velkým očekáváním. Dvacátý ročník totiž zároveň přinesl nové projekty dosavadní čtyřleté úzké spolupráce mezi Centrem historických umění Collegium Marianum a Centrem barokní hudby ve Versailles. Spolupráce se od roku 2016 prohlubovala nejen v rámci samotného festivalu, ale rovněž při pořádání Akademie Versailles v Praze, která každoročně v jarních měsících umožňuje našim studentům odbornou výuku v oblasti barokní hudby, tance a zpěvu pod vedením lektorů a umělců obou institucí. Nelze nezmínit, že vzájemnou spolupráci inicioval a dlouhodobě podporuje Francouzský institut v Praze a v loňském roce se obě instituce smluvně zavázali k dalšímu tříletému pokračování. Jedním z úspěšných společných projektů je rovněž CD nahrávka Grands Motets (2018) s velkými motety Michela-Richarda de Lalanda, která se setkala s ohlasem publika i kritiky.
Závěrečný koncert „Večer pro krále“ letošní festival uzavřel doslova v královském lesku. Ve vyprodané Dvořákově síni pražského Rudolfina se před zraky diváků odehrával program, který vzdal hold hudebnímu světu královského dvora Ludvíka XIV., XV. a XVI., tedy i vrcholné francouzské barokní opeře, a navodil atmosféru slavností a zábav na zámku ve Versailles 18. století. Ostatně od nástupu Ludvíka XIV. na trůn zněl celý zámek pro více než sto let hudbou. Celé opery se ale provozovaly pouze při oficiálních příležitostech. Mnohem častěji si francouzští králové nechávali ve své komnatě zahrát pouze malé operní produkce. Pro tyto příležitosti se sestavoval zvláštní repertoár z kratších čísel určených ke koncertnímu provozování, bez okázalých kostýmů a dekorací. Přesně v tomto duchu se také odehrával celý večer.
Program byl totiž otiskem dramaturga Benoîta Dratwického z Centra barokní hudby ve Versailles, které pro nastudování rovněž poskytlo hudební materiál. Program z více než dvaceti kratších čísel byl sestaven tak, aby sám o sobě připravil poutavý příběh lásky. Jednotlivé dějové bloky večera – Pastorále / Válka / Bouře / Hádka / Peklo / Proroctví / Smíření – tvořil výběr z různých instrumentálních, operních a tanečních částí z děl skladatelů, kteří pro královský dvůr vytvářeli své produkce. Zdánlivě různorodé části na sebe dobře navazovaly a vytvořily originální celek. V největším zastoupení byla hudba J. M. Leclaira, J. J. Cassanéa de Mondonville a především J. Ph. Rameaua, díky kterému zažívalo francouzské taneční umění obrovský rozmach. Ostatně francouzský tanec a francouzská opera 18. století k sobě neodmyslitelně patří. Tanci byl ostatně na podiu vyčleněn velký prostor. V choreografii Natalie van Parys vystoupili v dobových kostýmech vynikající tanečníci z předního francouzského souboru Les Cavatines – Anna Chirescu a Artur Zakirov. Zajímavé je, že oba tanečníci se v počátcích kariéry věnovali soudobému tanci a barokní svět je pohltil až mnohem později. Díky nim na podiu ožil například tanec Passepied nebo Musette, ovšem tance v různých dobových kostýmech prolínaly i většinu pěveckých výstupů.
Organizátoři museli zažít perné chvilky, když několik dní před koncertem musel z důvodu úrazu odříci své vystoupení Reinoud Van Mechele. Francouzský tenorista Mathias Vidal měl na své poslední festivalové vystoupení v roce 2016 tak dobré vzpomínky, že přerušil dovolenou a přijel. Jeho výkon nezapřel, že má ve svém repertoáru rovněž belcantové role. Ovšem své pěvecké umění včera dokázal plně rozeznít až ve druhé polovině programu, kde ho čekala velká árie z opery Hippolyte et Aricie J. Ph. Rameaua. Hlas dokonale ovládá především v pianissimech, zpívá velmi stylově, občas však bylo možné zachytit menší nepřesnosti v intonaci. Je zázrak, že se na tak rychlý záskok podařilo sehnat pěvce jeho úrovně, který byl schopen kvalitně dostát původnímu programu. Pravdou ale je, že za jeho uměním pěveckým poněkud pokulhávaly pohybové schopnosti (i když bylo evidentní, že se některé společné choreografie musel narychlo učit). Sopranistka Katherine Watson má křehčí, nicméně nádherný hlas, její intonace je téměř bezchybná a umí se velmi emotivně propojit s textem árií. Působivá byla její árie probouzející se Aríkie (opera Hippolyte et Aricie J. Ph. Rameaua), kdy její rozespalost působila až skutečně…
Uměleckou vedoucí souboru Collegium Marianum, Janu Semerádovou, známe především jako flétnistku. Již několik let se v rámci práce s tělesem věnuje také dirigování a během včerejšího koncertu mohla naplno prokázat svůj dirigentský talent. Čistá energická gesta, skvělé vedení orchestru, dokonale nastudovaný materiál, vnímání celého tělesa pohledem zkušené hráčky… Ze všeho nejnáročnější byla souhra orchestru s pěvci, kteří se v rámci choreografie pohybovali po celém podiu. Bylo totiž primárně uspořádané pro tanec, kdy přední polovina podia byla volná, zatímco orchestr byl umístěn až ve vyvýšené zadní části. Orchestr tak bohužel v některých instrumentálních částech zněl poněkud zastřeně, což byla opravdu škoda díky skvělému výkonu, který všichni hráči podali. Oba pěvci jsou zvyklí na operní scény a dirigenta, který vše koordinuje přímo před jevištěm. V Rudolfinu bylo v úterý vše doslova obráceně a pěvci situaci hudebníkům vůbec neulehčovali, spíše musím říci, nebyli schopni se situaci přizpůsobit. Ostatně bylo zjevné, že se umístění pěvců na pódiu řídí spíše choreografií. Především Mathias Vidal jako by orchestr nebo cembalistu vedle sebe vůbec nevnímal. V této situaci je spíše zázrak, že se podařilo zachovat souhru na tak vysoké úrovni. Vedle Jany Semerádové, která jako dirigentka „chytala“ nástupy při doprovodech pěvců občas doslova „ze vzduchu“ (a naprosto přesně), si v této obtížné situaci při recitativech skvěle vedl i cembalista Jermaine Sprosse. Jeho doprovody v recitativech, kdy Mathias Vidal stál na opačné straně podia otočený zády, byly skutečným oříškem, ovšem skvěle zvládnutým.
Collegium Marianum v mnoha instrumentálních skladbách podalo dech beroucí výkon, a je třeba dodat, že kromě stálých členů včera soubor posílily i někteří hráči z řad renomovaných zahraničních souborů. Výsledek byl fantastický. Závěrečné Les sauvages z opery Les Indes galantes J. Ph. Rameaua si publikum vyžádalo mohutným potleskem znovu jako přídavek. A málokdy se stane, aby si i po odchodu orchestru na konci večera publikum vyžádalo ještě jeden návrat všech umělců. To už byla Dvořákova síň skutečně na nohou, ostatně potlesk ve stoje patřil nejen včerejšímu koncertu, ale i ohlédnutí za celou dvacetiletou historií festivalu.
