Ačkoliv původní dramaturgické plány pro jubilejní 25. ročník hudebního festivalu Concentus Moraviae byly zcela odlišné, vypořádali se pořadatelé s nezvyklou, restrikcemi nabitou situací s pohotovým nadhledem – když tedy není jasné, zda budou zahraniční interpreti moci jet koncertovat do České republiky, uděláme program sestávající výhradně z domácích těles. Řekl bych, že Domov můj, téma 25. ročníku, je více než důstojné zastřešení takto významného výročí a současně nabízí přehled toho nejpozoruhodnějšího, co se na nabitém poli české hudebnosti dá nalézt.
Ansámbl Musica Florea s uměleckým vedoucím a violoncellistou Markem Štrynclem mezi tato tělesa bezpochyby patří. Společně se sopranistkou Martinou Jankovou vystoupili v pondělí 14. září v evangelickém kostele města Humpolec s výběrem z děl Georga Friedricha Händela a Giovanniho Battisty Bononciniho. Spojení jedno z velikánů barokní hudby s dnes prakticky opomíjeným Bononcinim není náhodné – v letech 1720 až 1732 totiž oba skladatelé soutěžili o oblibu u londýnského posluchačstva. Ačkoliv Bononcini nikdy nedosáhl takové popularity jako Händel a po nařčení z plagiátorství (jednalo se o madrigal Antonia Lottiho) Londýn opustil, jeho díla patří bezpochyby k tomu lepšímu, co barokní hudební literatura nabízí.
Program večera, nazvaného Luce eterna (Světlo věčné) s podtitulem Řím na přelomu 17. a 18. století, byl rozdělen do pěti celků sestávajících (až na ten závěrečný) ze sonáty, či sinfonie a dvojice árií vždy z jednoho konkrétního oratoria, u Händela šlo o La Resurrezione (Vzkříšení) a Il trionfo del tempo e del disinganno (Triumf Času a Rozčarování), zatímco u Bononciniho to bylo oratorium San Nicola di Bari (Svatý Mikuláš z Bari). Mezi těmito celky se slova ujala emeritní biskupka olomoucké diecéze Církve československé husitské Jana Šilerová. Koncert zahájil výběr z oratoria La Resurrezione Georga Friedricha Händela, jako první zazněla úvodní Sonata s frenetickými figuracemi a rozličnými dialogy mezi houslemi, hoboji a violou da gamba.
Zdánlivě nenucený, a přesto vášnivý a prodchnutý emocemi byl výkon koncertní mistryně Eleonory Machové. Její hra byla charakteristická precizním ohledem na detail – výtečným příkladem může být třeba drobné glissando z disonance přímo do cílového tónu v závěru fráze, které ještě více umocnilo náhlé napětí v očekávání uklidňujícího akordu. Živelný, energický a plný výrazové souhry byl také dialog Eleonor Machové a Magdaleny Malé na pozici druhých houslí v Sinfonii oratoria San Nicola di Bari Giovanniho Battisty Bononciniho. Orchestr si udržoval rytmickou i intonační přesnost i v těch nejvyhrocenějších okamžicích a udržel si extrémní nasazení po celou dobu koncertu – i interpretačně náročné figurace v Allegru závěrečného Concerta grossa D dur Georga Friedricha Händela, ve kterých hráči musí v rychlých bězích skákat z nejhlubší na nejvyšší strunu, zvládli po takřka hodině a půl předchozího hraní bez nejmenšího škobrtnutí. A tempo to bylo vskutku závratné.
Zcela samostatnou kapitolu pak tvoří výkon sopranistky Martiny Jankové. Zpěvačka již v úvodní árii Disseratevi, oh porte d’averno (Odemkněte se, brány pekelné) z Händelova Vzkříšení dala jasně na srozuměnou, že nehodlá zaostávat za orchestrem – energický a vášnivě svůdný projev vytvořil společně s orchestrem dechberoucí zvukovou podívanou. O tom, že interpretka byla s hudebníky jako jedno tělo svědčily například náhlé společné dynamické vlny, které umocňovaly pocit absolutního sepětí hlasu s hudbou. Již v následující árii Se per colpa di donna infelice ze stejného oratoria však Martina Janková předvedla zcela opačné hlasové a výrazové polohy – tam, kde předtím byl dravý zápal, byla najednou čistá a prostá lyrika korunovaná měkkostí tónu. Kouzelné byly obzvláště sekvence pnoucí se z měkoučkého pianissima k výraznější dynamice. Práce sopranistky s barvou hlasu, dynamikou a s výrazem patřila vůbec k nejuhrančivějším aspektům koncertu – od drze smyslné až po křehkou, nevinnou a zranitelnou. Závěrečné Tu, del Ciel ministro eletto (Ty, vyvolený vyslanče Nebes) dojímalo odzbrojující hořkosladkou něhou, která vkrádá úsměv do stékajících slz.
Koncert ansámblu Musica Florea předvedl nejen precizní nastudování a provedení děl Georga Friedricha Händela a Giovanniho Battisty Bononciniho, ale opět ukázal, že pro evropskou úroveň interpretace (nejen) staré hudby nemusíme mnohdy ani jezdit za hranice. A to přehlídka českých hudebních těles, kapel a sólových umělců v podobě 25. ročníku festivalu Concentus Moraviae teprve začíná.
