Koncerty na přelomu roku jsou pro světové orchestry vizitkou i bonusem svým posluchačům. Česká filharmonie pořádala léta silvestrovské podvečerní koncerty, letos se rozhodla pro koncert novoroční. (Nicméně generální zkouška 31. 12. byla otevřená veřejnosti.) Působivou předjímkou byl komorní, nicméně dobře promyšlený a působivý pražský ohňostroj nad Střeleckým ostrovem, snad poprvé s hudebním kontrapunktem.
Silvestrovsko-novoroční koncerty našeho prvního orchestru léta hledají svou tvář, filozofii. Pevný rámec koncertů Vídeňské filharmonie nechce kopírovat, na hvězdnost Berlína těžko někdy budou peníze, takže cesta, kterou volí současné vedení ČF je logická. Jeho princip by se dal vtělit do spojení „dramaturgická jinakost“. Šéfdirigent Jiří Bělohlávek představil pestrý program, který by jindy abonenti filharmonických cyklů neuslyšeli, a vsadil na domácí sólisty. Když jsem pozoroval časté přesouvání hráčů, tak mě napadlo, jestli té dramaturgické pestrosti není příliš, ale koneckonců novoroční koncert je skutečně výjimečným okamžikem sezony. Pod velmi vkusným rámcem oranžových anturií zazněla jako první číslo programu Vejvanovského Sonata venatoria s dvěma výbornými trumpetisty ČF – Jaroslavem Halířem a Ladislavem Kozderkou . Autentisté by nad takovýmto provedením pozdvihovali obočí, leč bylo to příjemně efektní. Perlivě energická, přesná a skvěle vystavěná byla předehra ke Smetanově Prodané nevěstě . Ve velkosymfonické podobě jsem ji ještě tak dobře zahranou neslyšel. Objevem večera byla Fibichova Koncertní polonéza D dur pro housle a orchestr. Efektní kus, výborně orchestrovaný Otakarem Zichem, s čitelným vlivem Dvořáka a dobových mistrů houslí, měl díky Josefu Špačkovi drive, lesk a noblesu. (Střih.) Dvořák: My cizinou jsme bloudili , duet Julie a Bohuše z opery Jakobín . Dana Burešová a Svatopluk Sem mají velmi dobré hlasy, patří nejspíš mezi opory současné české pěvecké scény, ale posluchače napadne: Můžeme s těmito hlasy konkurovat Evropě? Nepoměrně zajímavější byl výsledek provedení Sukova pochodu V nový život op. 35c . Filharmonici si tento typicky novoroční kousek zahráli s ohromnou chutí. Optimismus, který z hudby vyzařuje, budeme tento rok potřebovat!
V předehře k Rossiniho opeře Lazebník sevillský mohlo být více lehkosti (překvapivé bylo masivní obsazení smyčců) a vtipu v detailech, vynikající byl hoboj a horna. Závažnějším kusem byla první věta Hornového koncertu Es dur Richarda Strausse, v níž exceloval Jan Vobořil . Hudbu německé provenience vystřídal nejprve Francouz Hector Berlioz a poté Američan John Adams. Římský karneval byl zahrán tak, že by filharmonikům mohli závidět všechny francouzské orchestry. Překvapující a dobře fungující změnou byla Adamsova Krátká jízda na rychlém stroji , svébytná reakce na minimalismus a motorismus v hudbě. Referenční bylo provedení Fučíkova Florentinského pochodu op. 214 s báječnými detaily (pikola). Přídavky z Antonína Dvořáka a Johanna Strausse potvrdily, že skončil další báječný silvestrovsko-novoroční koncert České filharmonie.
