Kdybych nevěděl, že je Vladimíru Válkovi osmdesát a nebylo hole, kterou musí používat, tvrdil bych, že jsem na koncertě dirigenta v nejlepších letech a na vrcholu kariéry. Provedení symfonické básně Praga Josefa Suka totiž bylo excelentní – dynamické, barvité, přesné a od „jeho“ Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který řídil v letech 1985 až 2011 (!), téměř bezchybné. A jeho gesto a vklad byly stejně dynamické jako před 30 lety. Ze skladby, která je podle mě kompozičně problematická, nesoudržná a pro dirigenta je skoro rébusem, učinil zajímavé setkání s plodem vlastenecké vlny první dekády 20. století.
Poctu panu Válkovi vzdal nejen orchestr, Český rozhlas a jeho generální ředitel Peter Duhan, ale i jeho nejoblíbenější žák, nyní již dirigent SOČRu, Jan Kučera. Ten se ujal řízení Beethoveny Páté symfonie c moll, op. 67, zvané „Osudová“. Jeho gesto sice osciluje mezi Válkem a Furtwänglerem, zdánlivě nevypadá inspirativně, ale skutečnost je naštěstí jiná. Úspěšně se snažil o přesnost svého učitele a jeho pojetí známého kusu bylo osobité s logicky vystavěnou makro tektonikou. Horší to bylo v detailech, neboť v artikulaci a napětí měl orchestr rezervy. Byl to trochu hřmotný Beethoven, který neublížil, neohromil, ale také nijak mimořádně, zejména v detailech, nepotěšil.
Aktivní gratulaci přinesl Vladimíru Válkovi houslista Václav Hudeček, jenž s ním spolupracuje více než 40 let. Se sobě vlastní elegancí a nadhledem zahrál sólový part Romance a Mazurku Antonína Dvořáka. Jeho emocionálně bohatý tón je vždy pro posluchače potěšením. (Zvláště pěkná byla Romance.) Orchestrální doprovod byl vzorový!… Večerem prolínala moderace Lucie Výborné a Jana Pokorného. Když odhlédnu od nevkusně rozepnutého saka pana Pokorného a čtení ze scénáře, bylo to příjemné a osvěžující. Doufám však, že při „nemimořádných“ koncertech řady „Nové horizonty“ je průvodní slovo méně oficiózní a formální, více zasvěcené a zábavné.
