XXXVII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj, který mezi 17. 5. a 8. 6. 2012 oslovil prostřednictvím osmnácti koncertů publikum v Ostravě, Frýdku-Místku, Ludgeřovicích, Kravařích, Krnově, Opavě a Orlové, nesl jako v uplynulých letech pečeť akce jen z části vydařené, jakkoliv vyváženou dramaturgií sahající od gregoriánského chorálu a staré hudby přes tradiční symfonický repertoár až k jazzu a soudobé hudbě usiloval o oslovení co nejširšího publika metropole Moravskoslezského kraje a okolních měst a obcí. Nevydařil se hned úvodní koncert situovaný v tzv. Gongu, bývalém plynojemu v turisticky navýsost atraktivní lokalitě průmyslového areálu Hlubina v Dolní oblasti v Ostravě-Vítkovicích, postrádající však komfort posluchačský i hráčský, protože monumentální industriální objekt s novou tváří architekta Jaroslava Pleskota, koncipovaný jako multifunkční hala pro přibližně 1500 posluchačů, není zatím vhodný pro provozování symfonické hudby (nevyrovnaná akustika sálu s řadou hluchých míst, neodhlučněné zákulisí, nevytopený sál).
Zahajovací koncert, který má již řadu let podobu společenské akce s líbivým programem, byl 17. 5. svěřen Symfonickému orchestru hlavního města Prahy FOK s hostujícím kazašským dirigentem Alanem Buribajevem , který v Ostravě zaujal v listopadu 2009 při hostování se švédským Symfonickým orchestrem Norkköping. Tentokrát měl roli nevděčnou, otevřít totiž koncert pro něj patrně neznámou Janáčkovou Sinfoniettou , které se ani pražští symfonikové nedokázali zhostit na úrovni v dobré kondici hrající domácí Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ozdobou večera tak bylo jen hostování komunikativního Radka Baboráka ve Straussově Druhém hornovém koncertě Es dur , jemuž propůjčil očekávanou virtuozitu i zrale působivou melancholii. Večer vyvrcholil v duchu kolonádních koncertů Čajkovského Italským capricciem op. 45 , jehož opulentní zvuk konečně zaplnil akusticky nevděčnou halu Plynojemu, připomínající spíše americký basketbalový stadion než v Ostravě tolik potřebný moderní koncertní sál.
Pokud mělo být vrcholem Janáčkova máje 2012 hostování České filharmonie , Rudolfa Buchbindera a Zdeňka Mácala , pak to byl vrchol rozpačitý a kvalitativně nesrovnatelný s loňským výkonem téhož orchestru pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a s Ivanem Ženatým v roli sólisty. Poslední květnový den měla v Ostravě ozdobit přítomnost litoměřického rodáka Buchbindera, již jeho příchod na pódium však byl nervózní a výkon v Brahmsově Druhém klavírním koncertu B dur op. 83 rutinní, přinejmenším ve srovnání s jeho předloňským výkonem s ČF a Manfredem Honeckem v Mozartově koncertu c moll KV 491 nebo Mozartových koncertech KV 488 a 503, v nichž jsem jej slyšel jen deset dnů po ostravském vystoupení ve Vídni. Horká jehla pálila i v těžkopádném výkonu doprovázející ČF, která už tak harmonicky hutnou sazbu koncertu zatěžkala ještě dynamicky a rytmicky monotónním těžkopádným výkonem, i když s vydařeným violoncellovým sólem ve třetí větě. O Dvořákově Sedmé symfonii d moll v Mácalově ledabylém nastudování, která zazněla po přestávce, bych se snad neměl ani rozepisovat: nedokončované fráze v první větě, řada intonačních selhání dřevěných dechových nástrojů ve větě druhé, fádní a nevynalézavé trio třetí věty a finále, které se otřáslo v základech hned v prvních taktech rozhodně nebyly nejlepší vizitkou orchestru. Publikum bylo nadšeno, jak zasloužené však byly ovace ve stoje, věděly jen dámy, a hlavně pánové na pódiu, kteří se stejně jako sólista večera s ostravským publikem rozloučili bez přídavku.
Naprosto odlišná umělecká i posluchačská atmosféra vládla během koncertu Stuttgartského komorního orchestru s klavíristou Konstantinem Lifschitzem , který v Ostravě 5. 6. reprízoval již před měsíci premiérovaný program sestavený z Bachových klávesových Koncertů E dur, f moll a d moll BWV 1053, 1056 a 1052 , doplněný Mendelssohnovou dvouvětou smyčcovou Symfonií č. 10 a Pärtovou dvoudílnou skladbou Tabula rasa s dvojicí sólových houslí, preparovaným klavírem a smyčci. Právě Pärtova půlhodinová skladba byla patrně vrcholem posluchačsky náročného, ale navýsost koncentrovaného večera, rámovaného Lifschitzovým virtuózním, pro mě však při poslechu již třetího Bachova „klavírního“ koncertu přece jen v motorické artikulaci sólového partu mírně monotónního večera, osvěženého rytmicky pulzujícím provedením Mendelssohnovy mladistvě geniální symfonie, v níž se v Ostravě po dvaceti letech blýskli Stuttgartští. Rozhodně však večer, během něhož jsem jen neporozuměl sice duchaplnému, ale přesto reinterpretujícímu moderování Lukášem Hurníkem, patřil k vrcholům letošního Janáčkova máje.
Podobně jako v uplynulých ročnících patřily ke šťastným večerům letošního festivalu více než společensky atraktivní symfonické koncerty komorní a recitálové večery s náročnější dramaturgií a rozhodně vyšší uměleckou úrovní. Na mysli mám hostování Dejana Laziće , který se 27. 5. recitálem ze Scarlattiho, Bartókových a Schubertových děl zařadil do zástupu výborných klavíristů, kteří v uplynulých letech na festivalu vystoupili (Ax, Kocsis, Moravec, Ohlsson), jen co do návštěvnosti průměrný violoncellový recitál Jana Voglera s Igorem Ardaševem (6. 6.) v Janáčkově Pohádce a sonátách Brahmsově a Šostakovičově, a hlavně dramaturgický klenot nazvaný Na prahu atonality, během něhož v koncertním sále Janáčkovy konzervatoře vedle sopranistky Anny Marie Pammer a tanečníků Terezy Chábové , Davida Stránského a Štěpána Pechara vystoupilo výborné Zemlinského kvarteto s violistou Pavlem Hořejším a violoncellistou Petrem Šporclem . Večer 30. 5. se skladbami Webernovými, Schönbergovými a Zemlinského byl mimořádný dramaturgicky i umělecky, přinejmenším pro repertoár, který v Ostravě v podstatě nezaznívá.
Netroufám si bilancovat XXXVII. ročník Janáčkova máje: mimoostravské projekty (Xenia Löffler , Sergio Azzolini , Collegium 1704 a Václav Luks ve Frýdku-Místku, oratorium Mojžíš Sylvie Bodorové s Petrem Vronským a Moravskou filharmonií Olomouc v Opavě) mi bohužel v exponovaném čase končícího akademického školního roku unikly a velmi bych se přimlouval, aby byly v hlavním městě festivalu Ostravě alespoň reprízovány, podobně jako je tomu na Svatováclavském hudebním festivalu. Před některými významnými akcemi (Ferrucio Furlanetto s Operním orchestrem Národního divadla moravskoslezského a Robertem Jindrou ) jsem dal přednost návštěvě zahraničních koncertů a závěrečný koncert jsem si po Mácalově vystoupení s ČF přes účast Sophie Jaffé nechal dobrovolně ujít, podobně jako programem a interprety se v podstatě opakující koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava s Liborem Peškem a Jiřím Bártou (recenze HARMONIE 2012/7). Symfonické koncerty, které jsem navštívil, měly úroveň solidní (Lifschitz), průměrnou (Buribajev) a podprůměrnou (Mácal), a tak jen komorní koncerty a recitály ve mně na chvíli probudily pocit, že jsem přítomen mimořádné hudební akci. Možná by se mohli pořadatelé zamyslet, zda finanční a dramaturgické investice do náročnějších komorních projektů s předními evropskými umělci a komorními orchestry nejsou cestou, jíž by se mohl festival vydat a odlišit se tak od dramaturgicky a umělecky podobně koncipovaných domácích hudebních akcí.
