Po slavnostním zahájení, které se odehrálo v neděli 19. srpna v prostorách HAMU, odstartoval o den později prvním celovečerním koncertem v Sukově síni pražského Rudolfina druhý ročník mezinárodního hudebního festivalu Věčná naděje. Festival si klade za cíl oživit mimo jiné dílo terezínských skladatelů a navrátit jejich uměleckou tvorbu zpět na pódia hudebních sálů. Ve své snaze nezůstává Věčná naděje pouze v Praze, ale část děl zazní také přímo v terezínském Kulturním domě. Jak však napoví již letmé pohlédnutí do programu, terezínští skladatelé nejsou výhradní hudební náplní festivalu. Pondělní program sestával z tvorby Zikmunda Schula, Erwina Schulhoffa, Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka a o jeho provedení se postaralo Petrof Piano Trio tvořené klavíristkou Martinou Schulmeisterovou, houslistou Janem Schulmeisterem a violoncellistou Kamilem Žvakem.
Na úvod zazněly Dva chasidské tance pro housle a violoncello Zikmunda Schula. Přibližně čtyřminutová skladbička sestávající z dvojice rychlých vět Allegro moderato a Allegreto hledá hudební inspiraci v tanečních prvcích židovské hudby. Také svým názvem dílo odkazuje k judaistické tradici – chasidismus (konzervativní větev judaismu) byl ustanoven v 18. století v Haliči, v původní vlasti skladatelových rodičů. Obě věty staví svůj hudební účinek na rytmicky výrazném a židovskou melodikou ovlivněném hudebním motivu. Ačkoliv tepající taneční melodika na sebe neustále strhávala pozornost, hluboko pod bujarou slupkou tvořila hlavní jádro skladby jistá melancholie židovské hudby. Instrumentace sestávající z nástrojů, jejichž základní polohy jsou od sebe tolik vzdálené, nabízí v podstatě dva hlavní kompoziční postupy – skladatel mohl buďto akcentovat tento propastný rozdíl v ambitu, nebo naopak sblížit oba nástroje užitím společných poloh. Schul se rozhodl pro druhou možnost a většina houslového patru se tak pohybuje spíše v nižších a středních polohách. Houslista Jan Schulmeister prozřetelně užíval vyšších poloh na hlubších strunách, čímž zachovával onen zastřený, kulatý a středový zvuk i u vyšších tónů a docílil tak ještě těsnějšího sepětí s violoncellovým partem.
Zatímco v první skladbě večera tvořily housle pár s violoncellem, při výběru ze skladeb Erwina Schulhoffa dostal prostor klavír. Skladatelova Suita pro housle a klavír je první dílo, které umělec opatřil opusovým číslem, a vznik skladby je datován k roku 1911, kdy bylo skladateli pouhých sedmnáct let. Na pondělním koncertě zazněly věty Preludium, Gavota a závěrečné Scherzo, každá s jiným hudebním poselstvím a odlišným kompozičním jazykem. Zatímco Gavota akcentovala impresionistický podklad klavíru, Scherzo bylo dramatickým a efektním – nikoli však samoúčelným – plátnem pro houslistovu seberealizaci. Z interpretačním pohledu byla věta vybroušena k dokonalosti, avšak ve zbývajících dvou částech působil houslový part z hlediska zdobení tónu, frázování a dynamiky místy mírně jednotvárně a méně invenčně.
V posledních dvou skladbách večera – v Janáčkově Smyčcovém kvartetu z podnětu Tolstého Kreuzerovy sonáty (úprava pro klavírní trio Miloš Štědroň) a v Dvořákově Klavírním triu e moll, op. 90 „Dumky“ – spojili umělci své síly a vystoupili jako Petrof Piano Trio. Právě zde vystoupilo umělecké sepětí členů nejvíce na povrch. Janáčkovská expresivita byla střídána skladatelovou vřelostí s takovou samozřejmostí, že ani nevadilo, že se jedná o úpravu smyčcového kvartetu. Štědroňovy zásahy byly naprosto uměřené tomu, co posluchač od Janáčkova kvartetu očekává. Je sice pravdou, že klavír posunul barevnou složku díla jiným směrem a některé části pozbyly expresivní řezavosti smyčců, i tak se však jednalo o velmi šetrné a uctivé uchopení skladatelova mistrovského díla. Umělci si byli vědomi náhle nové a kulatější barevné složky a tam, kde bylo potřeba vyšší expresivity, „zabrali“ dvojnásobně. Martina Schulmeisterová chápala svoji jedinečnost a chytře voleným úhozem využila ve skladbě jinak nezvyklý a měkký klavírní zvuk. Líbezně pak působily především jemné akordické rozklady doprovázející duet smyčců.
Dvořákovo klavírní trio – které bylo současně poslední skladbou koncertu – tvořilo celou druhou půli večera. Díky častým změnám nálady, tempa a snad i jistému folkloristickému rázu si hudebníci mohli připravit plnou paletu interpretačních jemnůstek, které ještě více umocnily živelnou fortelnost Dvořáka tria. Pochvalu si zaslouží bezchybné uchopení rubata, kterým umělci – ruku v ruce s častými změnami faktury a motivů – vůbec nešetřili. Velkou práci si interpreti dali s frázováním, dynamikou a s originalitou hudebních výpovědí, ocenění zaslouží také folkloristický nádech jistých částí umocněný dravou a energickou hrou houslisty Jana Schulmeistera a violoncellisty Kamila Žvaka.
Zatímco Janáček a Dvořák mají právoplatné místo v našem hudebním životě, mnoho z pozapomenutých skladatelů na své uznání širokou veřejností stále ještě čeká. Snad se tedy alespoň terezínským autorům v podobě festivalu Věčná naděje – navíc v takto povedené interpretaci – blýská na lepší časy.
