Dobrá tradice pražského Národního divadla operních recitálů pokračovala 24. dubna hostováním amerického kontratenoristy Bejuna Mehty . Jeho vystoupení působilo zázračně a mělo kvalitu světové elity; úrovní je řadím ke koncertu francouzského kontratenoristy Philippa Jarousského v roce 2008 na Letních slavnostech staré hudby. Poloprázdné Stavovské divadlo naštestí Bejuna Mehtu a Collegium 1704 neodradilo a vydali ze sebe to nejlepší. (Před šesti lety prohrálo ND boj o diváka při koncertu Vesseliny Kasarovy vlastní neschopností a konkurencí Pražského jara, letos kvůli velikonočnímu volnu, krásnému počasí a opět slabé propagaci.) Večer patřil pouze hudbě Georga Friedricha Händela. Zazněla hudba z 11 oper a oratorií, navíc se orchestru skvěle podařilo Concerto grosso d moll op. 3, č. 5 !
Hlas pana Mehty možná není tak lahodný jako u Jarousského nebo Davida Danielse, ale je technicky naprosto jistý, umí být i velmi emocionální a jeho virtuozita bere dech. Má neslýchanou paletu barev, afektů a dynamické flexibility. Navíc právě tato hudba je pro jeho naturel ideální. Nejvíce se mi líbily árie Sento la gioia z opery Amadigi di Gaula, Se in fiorito ameno prato z Giulia Cesara, jemně zazpívaný výstup Ottona z Agrippiny , melancholický zpěv Ombra cara di mia sposa z Radamista a samozřejmě Fammi combattere z Orlanda . Velmi slušně zahraným houslovým dialogem s Mehtou se blýskla Jana Chytilová v roli koncertního mistra. Z pečlivého nastudování partů a nasazení dirigenta Václava Lukse soudím, že to byl pro orchestr prestižní projekt, a musím dodat, že se podařil. Bylo by skvělé, kdyby se Bejun Mehta do Čech vrátil, třeba i s René Jacobsem, který je otcem desky, kterou koncert propagoval.
