Barokní orchestr Collegium 1704 je i se svým sborem v posledních letech asi nejmarkantnějším příkladem něčeho nového v české hudební kultuře. Václav Luks se svými tělesy dokázal totiž definitivně dohnat dlouhodobý náskok, který kvůli desetiletím zdejší předchozí izolace měl v poučené interpretaci staré hudby oproti našemu prostoru Západ, a dokázal se dokonce zřetelně prosadit v mezinárodním měřítku. Pražské koncerty Collegia 1704 jsou proto událostmi, a to nejen z interpretačního hlediska, ale navíc také dramaturgicky. Kdy naposledy, pokud vůbec, zazněla v Praze Óda ke sv. Cecilii a opera Dido a Aeneas Henryho Purcella? A v jednom večeru… V Rudolfinu (5. 2.) šlo o výjimečně monotematický program s hudbou konce 17. století. A přitom ani trochu monotónní. Purcellova óda Hail! Bright Cecilia je typicky anglickou slavnostní radostnou skladbou s květnatým textem vycházejícím z duchovního zázemí, z legendy o křesťanské mučednici; prostřednictvím oslovení patronky hudebníků toto rozměrné dílo básnivým způsobem oslavuje ve sborových i sólových obrazech samu hudbu, její vznosnost, ušlechtilost, krásu a poslání – a samo přitom zní krásně, ušlechtile a vznosně, se zvukem trubek.
Purcellova hodinová antikou inspirovaná opera, lépe řečeno „maska“, tedy divadelní hra s velkým podílem hudby, pro Anglii rovněž dobově typicky koncipovaná, přichází s jinými prostředky: s bukolickými výjevy, barvitými scénami a výraznými afekty, hlubokými emocemi. Hovoří o hrdinství i o lásce, dává prostor čarodějnicím a božstvům a v závěru přináší nádherně smutné lamento opuštěné ženy. Dido a Aeneas zní komorněji, ale obsahuje mnohem širší spektrum výrazu a charakterizace než óda. Václav Luks obě partitury obdařil nápaditou a mocnou muzikalitou a svou nakažlivě naléhavou energičností, ale detailně a náležitě je odlišil. Vzpomínka na propracovanou a jasně vyprofilovanou výrazovou šíři hudby, která ten večer zněla, zůstává silná. Vedle mezinárodní sestavy instrumentalistů a skvěle ladícího sboru byla zejména druhá, tedy divadelní polovina večera nesena sólovými výkony. Švýcarská mezzosopranistka Marie-Claude Chappuis jako Dido se do role položila naplno a velmi emotivně. Podobně charakterizovali své postavy basista Lisandro Abadie i Sophie Harmsen s Alžbětou Poláčkovou. Křišťálovým sopránem přispěla Yerwee Suh. A krásou hlasového projevu jim byl rovnocenným protihráčem basista Tomáš Král. V ódě měli vedle nich značný prostor i kontratenorista Alex Potter a tenorista Václav Čížek. Václav Luks jako hybatel i doprovazeč učinil z ódy skutečný hold umění tónů a z koncertního provedení „masky“ strhující záležitost beze stopy polovičatosti – objevnou, hotovou, působivou, stylovou.
