Hudební festival Smetanova Litomyšl uzavřel po bezmála měsíci plném hudebních a operních večerů svůj 61. ročník. Slavnostní víkendový program odstartoval v sobotu odpoledne v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže barytonista a rezidenční umělec festivalu Adam Plachetka za doprovodu orchestru a sboru Czech Ensemble Baroque pod vedením dirigenta Romana Válka a sbormistryně Terezy Válkové. Dramaturgie koncertu sestávala z vybraných árií a sborů stěžejních oratorních děl Georga Friedricha Händela.
Spojení tělesa Czech Ensemble Baroque a Adama Plachetky přináší chutné hudební ovoce již dlouhou řadu let, není tedy divu, že program Händel & Plachetka nabídl posluchačům to nejlepší z letité spolupráce Romana Válka a Adama Plachetky. Kromě árií z Judy Makabejského, kde barytonista ztvárnil postavu Šimona, zazněl například také úsek z prvního aktu oratoria Saul, které se 25. července představí v jevištním nastudování Tomáše Ondřeje Pilaře na Hudebním festivalu Znojmo, jehož je Roman Válek uměleckým ředitelem. Ostatně byl to právě sbor se svým Welcome, welcome, mighty King ze Saula, kdo zahájil odpolední koncert. Pod vedením Terezy Válkové předvedl sbor dynamicky pestrý, intonačně stabilní a veskrze muzikální výkon pyšnící se dech beroucí lehkostí. Nejinak tomu bylo u instrumentalistů, kteří pod Válkovou taktovkou plynule přecházeli od jásavých melodických úseků až k temnějším a dramatičtějším hudebním polohám. Velkou pochvalu zaslouží celá žesťová sekce, která se navzdory často nelehkým pasážím prezentovala stabilním a křišťálově čistým tónem. Milým zpestřením pro posluchače byl také carillon (nástroj připomínající současnou celestu), za který usedla varhanice a cembalistka Barbara Maria Willi. Zasloužené ovace sklidil výkon Adama Plachetky, který se v Händelově díle pohybuje jako ryba ve vodě. Barytonista úměrně své roli a afektu skladby tu hřmotně burácel, tu tesklivě lkal nad nepřízní osudu, neustále si však držel plné interpretační i emoční nasazení.
Je třeba ocenit také plynulé přechody mezi jednotlivými Händelovými díly – interpretům se podařilo „vyříznout“ autonomní část jednoho oratoria a takřka bez povšimnutí ji přilepit na úryvek z jiného. Všehovšudy tak zazněly části Saula, Slavnosti Alexandrovy, Mesiáše a Judy Makabejského. V důmyslně sestaveném programu se střídaly sborové a sólové výstupy, které orchestr tu a tam prokládal ouverturami a v jednom případně i pastorální sinfonií. V některých případech orchestr drobně změnil pořadí jednotlivých částí pro lepší dramatický účinek, výsledný tvar tak byl promyšlený od začátku až do konce a rozhodně se nejednalo o nesourodý slepenec oblíbených árií. Třešničkou na dortu bylo světoznámé Halleluja z Mesiáše, které v čisté a romantickým patosem nezakalené interpretaci promlouvalo mnohem upřímněji, lidštěji a radostněji než strnulá a stylizovaná provedení stohlavých sborů.
Naopak večerní koncert se stohlavým obsazením přímo počítal – program s názvem Sólo pro 100 smyčců II. představil v pořadí již druhé spojení smyčcových sekcí Janáčkovy filharmonie Ostrava, Moravské filharmonie Olomouc a Komorní filharmonie Pardubice. Kromě houslistů, violistů, violoncellistů a kontrabasistů vystoupili také harfenistka Kateřina Bendová, klavírista Alexandr Starý a tympanista Jiří Smrčka, taktovky se chopil Leoš Svárovský. Program sestával z pestrého výběru děl převážně 20. století a nechyběli skladatelé jako Gustav Mahler, Gustav Holst, Philip Glass, Karl Jenkins, Josef Suk nebo Bohuslav Martinů. U podobně dramaturgicky odvážných programů hrozí riziko stylové roztříštěnosti a nesourodosti, v tomto případě si však nebylo příliš na co stěžovat. Přestože zde figurovala hudba jak ryze artificiální, i ta která původně vznikla pro reklamní spoty, byl program sestaven s takovou péčí, že stylové odlišnosti jednotlivých autorů byly spíše vítaným okořeněním, než nejednotnou dramaturgickou koncepcí. Vlastně tomu bylo skoro naopak – možná až trochu nešťastně byla valná většina hudebních děl spíše lyrického ražení, a přestože si posluchači mohli dosyta užít plný a sladký zvuk smyčcového orchestru v těch nejkřehčích polohách, dramatická síla takto velkého tělesa zůstala částečně nevyužita. Vítaný příval energie přineslo až Finale ze Symfonie č. 3 Philipa Glasse nebo závěrečné Poco allegro z Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů. Na druhou stranu nelze nepochválit vyrovnaný zvukový profil všech smyčcových sekcí – člověku by se skoro zdálo, že sedí na koncertu jednoho obřího tělesa fungujícího již řadu let.
Samotné Velké finále – jak byl závěrečný nedělní program nazván – provázel slovem dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský, který zasvětil posluchače do kontextu každé jednotlivé skladby a ozřejmil důvod jejího výběru. Tématem koncertu byla slavnost a díla pro tyto příležitosti určená, není tedy divu, že kromě předehry a úvodního sboru ke kantátě Česká píseň Bedřicha Smetany, zazněly také svatební pochody Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Richarda Wagnera nebo Slavnostní předehra Dmitrije Šostakoviče. Kromě toho však zazněla i Slavnostní intráda Valentina Haussmanna z přelomu 16. a 17. století, která vítala prezidenty při setkání v Litomyšli roku 1994, nebo Summon the Heroes Johna Williamse. Sbor Janáčkovy opery Národního divadla Brno (sbormistr Pavel Koňárek) a Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK vedl Ondrej Lenárd, který dílům vtiskl onu patřičnou slavnostní pompu. Vůbec nejmilejším hudebním zážitkem však byl výběr z díla Jiřího Šusta, jehož hudba doprovází filmy Jiřího Menzela, ze kterých byly na plátnech promítány vybrané záběry. Onu něžnou a veskrze lidsky vřelou poetiku, která je tolik příznačná pro Šustovu hudbu i Menzelovy filmy se podařilo orchestru (a v jedné části i ženské části sboru) bezchybně přenést na posluchače. Právě v této jemné nostalgii smísené s typicky českou náturou dosáhl festival svého vrcholu. Objevovaly se v interpretaci drobné rytmické a intonační nedostatky? Místy ano. Dalo by se škarohlídsky a trochu snobsky ohrnovat nos nad orchestrální úpravou díla pozdně renesančního skladatele? Snad možná. Jednalo se o koncert, který promlouval k lidem vlídně, bez rozdílu a s upřímnou láskou k hudbě? Bezpochyby.
Šedesátý první ročník festivalu Smetanova Litomyšl nabídl svým posluchačům bezmála měsíc trvající řadu koncertů a pozoruhodných operních představení. Za zmínku stojí také program hudebního vzdělávání MenART, který mohl na prknech renomovaného festivalu představit mladou a nadějnou generaci hudebníků a zpěváků. Nadcházející ročník láká návštěvníky na účast dirigentů Semjona Byčkova, Jana Kučery, Ondreje Lenárda, Radka Baboráka, Leoše Svárovského, Dennise Russella Daviese, umělců Adama Plachetky, Kateřiny Kněžíkové, Lukáše Vondráčka, Joela Frederiksena, Jiřího Pavlicy a mnohých dalších. Nezbývá teď než vyhlížet a těšit se, čím vším dalším překvapí své posluchače 62. ročník.
