Před pěti lety způsobil Rolando Villazón v Praze senzaci. Bohužel následovala léta zdravotních problémů, pády, pokusy o vzestup, kdy ztratil důvěru některých důležitých hráčů na světovém operním trhu. V pátek 13. dubna zpíval opět ve Smetanově síni Obecního domu, s jiným orchestrem a repertoárem, a publikum čekalo, jak na tom mediálně nejslavnější tenor první dekády 21. století je. Resumé by mohlo znít asi takto: nádherná barva hlasu se nezměnila, je to stále tenor, který asi nejvíce zpívá „srdcem“, temperamentní jihoamerický naturel se zahříval během večera více a více, v závěru nabyl až komických projevů; hlas je sice technicky v pořádku, ale není tak zářivý jako před deseti lety. Repertoár, který pražskému publiku pěvec nabídl, nebyl extrémně náročný, více záleželo na prožitku, emocích a správném vedení melodické linie. To vše bylo, ale bylo také cítit, jak je v některých tónech opatrnější, než býval, jak občas něco „ujelo“ z optimální rezonance a že zpěv je těžká práce. Nicméně když někdo nabízí hudbu v tak sugestivním balení, tak to má neselhávající účinek. Takže nakonec byly bouřlivé ovace zasloužené. Rolando Villazón kvůli zdraví před časem vyklidil pole jiným, například Jonasi Kaufmannovi, ale nadšení lidí nad jeho způsobem interpretace hudby je stále na místě. Návštěvníci pražského koncertu nakonec z jeho zdravotních problémů profitovali. Jinak by asi neuslyšeli u nás neznámé drobnější písně Cherubiniho, Belliniho, Mercadanteho, Donizettiho, Rossiniho, Giordana a Verdiho. Velmi slušný, většinou přesný a tónově kvalitní výkon podal Nuevo Mundo Chamber Orchestra vedený spolehlivým Guerassimem Voronkovem . Pražská komorní filharmonie však hrála před pěti léty podstatně lépe.
