Nádherná, lehkonohá a technicky brilantní byla už vstupní Mozartova Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ K. 504 . Sir Mackerras před jejím začátkem připomněl, že hraje Mozarta s PKO veřejně teprve podruhé, i když kdysi během deseti let nahrál s tímto orchestrem pro label Telarc všechny Mozartovy symfonie. Poté přišla na pódium Dagmar Pecková a završila mozartovský blok dvěma áriemi z opery La Clemenza di Tito – árie Sexta Parto, parto z 1. aktu a rondo Vitelie Non, piu di fiori z 2. aktu. Doslova triumfem byla její interpretace Beethovenovy scény a árie Ah, perfido op. 65 . Beethoven byl pro mě stejně příjemným objevem jejího širokospektrálního talentu jako v této sezóně Bergův Vojcek .
Výjimečný večer zakončila Dvořákova Česká suita D dur op. 39 , plná pohody (viz kouzelná Polka ) a výborných sólových vstupů (například hobojistka Jana Brožková ve Furiantovi ). Dvořák však přece jenom zůstal ve stínu mozartovsko-beethovenovského bloku. Koncert si nekladl vysoký dramaturgický cíl a byl koncipován tak, aby pobavil, a to se mu stoprocentně podařilo.
