Jako rezidenční umělkyni sezóny 2021/22 si Česká filharmonie vybrala světoznámou čínskou pianistku Yuju Wang. Po nezapomenutelném únorovém provedení Rachmaninovova 1. klavírního koncertu nabídla umělkyně pražskému publiku 24. dubna 2022 v Rudolfinu svůj recitál. Do posledního místa vyprodaný sál svědčil o tom, že se jednalo o jednu z nejvýznamnějších událostí letošní koncertní sezóny.
Yuja Wang držela své posluchače do poslední chvíle v napětí a svůj program uchovávala dlouho v tajnosti. Česká filharmonie jej zveřejnila na svých webových stránkách teprve necelý týden před recitálem. Výběr autorů i skladeb byl nejen překvapivě pestrý, ale především značně nestandardní. A aby toho nebylo málo, tak se umělkyně těsně před recitálem rozhodla totálně zpřeházet pořadí skladeb a přidat jednu navíc. Programová brožura už bohužel nemohla tenhle nečekaný zásah podchytit a nikdo ani neohlásil publiku změnu. Zůstalo tedy jen na posluchačích, jak se s tím vším vyrovnají. Pro ty, kdo by se chtěli – byť se zpožděním – dozvědět, co a v jakém pořadí Yuja Wang skutečně hrála, připravila Česká filharmonie příjemné překvapení: definitivní verzi programu jejího recitálu uvedla hned následující den na svých webových stránkách.
V úvodu večera zazněly dvě části z klavírní suity Iberia Isaaca Albénize – Malaga a Lavapiés. Už v těchto dvou skladbách předvedla Yuja Wang své hlavní pianistické přednosti, především fascinující lehkou techniku a sympatickou přirozenou muzikálnost.
Z následující Skrjabinovy Sonáty č. 3 fis moll op. 23 vytvořila pianistka průzračnou impresionistickou báseň v tónech. Přednesla ji s hlubokým pochopením, s obdivuhodnou fantazií a okouzlila transparentností jednotlivých barevných vrstev. Umělkyni se občas vyčítá, že staví techniku nad výraz. Zbytečně se jí tím křivdí. Tuto Skrjabinovu sonátu jsem nikdy předtím neslyšel hrát senzitivněji a barevněji.
Ukrajinský skladatel a pianista Nikolaj Kapustin se ve své tvorbě mnohdy inspiroval jazzovou hudbou. A jazzem je inspirovaný i jeho klavírní cyklus 24 preludií v jazzovém stylu op. 53, z něhož si Yuja Wang vybrala dvě části: pomalejší číslo 11 H dur a svižnější číslo 10 cis moll. Jazz je Yuje Wang evidentně blízký – hrála obě preludia velmi uvolněně, téměř jako improvizaci, s pružným rytmickým odpichem.
Po přestávce uvedla pianistka nejprve Beethovenovu Sonátu č. 18 Es dur op. 31/3. V první větě překvapila zajímavými a odvážnými rubaty a nadchla perlivou prstovou technikou. V následujícím Scherzu jako by nás umělkyně chtěla brilantními staccatovými pasážemi levé ruky opět přesvědčit, že nemá vůbec žádné technické problémy. Menuet byl překrásně rozezpívaný a Yuja Wang si v něm s potěšením pohrávala se subtilními úhozovými nuancemi. Finální věta byla nabitá optimismem a proletěla v tak rychlém tempu, že se z toho leckomu až mohla zatočit hlava. Ale i při tomto závratném tempu bylo vše dokonale zřetelné a výrazově vylehčené.
Krokem do zcela jiného světa byla Suita pro klavír op. 25 Arnolda Schönberga, jedna z prvních skladatelových dodekafonických kompozic. Skladba je sice postavená na půdorysu barokní suity, ale její hudební řeč nemá s barokem nic společného. Yuja Wang hrála Suitu velice muzikálně a opravdu mne překvapilo, jak velkou dávku poezie dokázala z tohoto v podstatě chladně a racionálně „konstruovaného“ díla vytěžit.
Posledním autorem pianistčina recitálu byl György Ligeti. Skladatel vytvořil v letech 1985–2001 soubor osmnácti klavírních etud, který je dnes hodnocen jako jedno z nejvýznamnějších děl klavírní literatury 20. století. Co do kvality i co do obtížnosti jsou Ligetiho etudy srovnávány s etudovými opusy Chopinovými, Lisztovými či Rachmaninovovými. Ligeti obdařil všechny své etudy názvy, nezřídka programními. Yuja Wang přednesla etudy č. 6 Podzim ve Varšavě a č. 13 Ďáblovo schodiště. Podzim ve Varšavě vnímala umělkyně jako křehkou impresionistickou zvukomalbu. Ďáblovo schodiště je ve všem všudy naprostým protipólem Podzimu ve Varšavě. Toccatově stylizovaná skladba jako by stoupala – ve zběsilém tempu – stále výš a výš, aniž by dospěla k vrcholu. Ve druhé polovině etudy se do onoho ďábelského stoupání překvapivě ozve vyzvánění zvonů. Yuja Wang podala tuto etudu skutečně démonicky, až k nepřeslechnutelnému závěru, který skladatel předepsal hrát v dynamice ffffffff.
Po doznění závěrečné skladby připravilo obecenstvo umělkyni velkolepé ovace, s jakými se v Rudolfinu setkáváme jen zcela výjimečně. A Yuja Wang velkoryse přidávala. Začala posledním ze Tří intermezz op. 117 Johanessa Brahmse, jednou z nejhlubších a nejintimnějších klavírních kompozic autorových. Pianistka touto skladbou reagovala na smutnou zprávu, že předešlého dne zemřel ve věku třiačtyřiceti let klavírista České filharmonie Václav Mácha.
Po Brahmsovi následovalo v pestrém výběru ještě dalších šest efektních a technicky náročných přídavků (Glass, Bach/Katsaris, Moszkowski, Marquez, Prokofjev, Čajkovskij/Wild), přičemž klavíristka působila až do posledního tónu dojmem, že není ani trochu unavená a že nezná nic příjemnějšího a zábavnějšího, než hrát na klavír.
Yuja Wang se na svém pražském recitálu předvedla v tom nejlepším světle a jsem si jistý, že na ni Praha bude dlouho vzpomínat.
