Jestliže křesťané na celém světě oslavovali vzkříšení Ježíše Krista v neděli 5. dubna, Česká filharmonie měla svoje vzkříšení už na Velký pátek 3. dubna. Vlastně začalo už o dva dny dříve, protože rytmus filharmonických orchestrálních koncertů zahrnuje středu – čtvrtek – pátek. Pod vedením Jiřího Bělohlávka uvedla Symfonii č. 2 c moll „Vzkříšení“ pro soprán, alt, smíšený sbor a orchestr. Ten hrál po celý páteční večer koncentrovaně a jako vždy, když jej řídí pan Bělohlávek, angažovaně. Prostor Dvořákovy síně Rudolfina není pro uvádění mahlerovských partitur zrovna ideální a je třeba otevřít akustiku správným klíčem. Ten Česká filharmonie inspirována svým šéfem našla, takže výsledek předčil všechna pražská provedení, jež jsem slyšel, včetně dvou pražskojarních – 1997, kdy ji Česká filharmonie provedla s Kenem-Ičirem Kobajašim (Pražský filharmonický sbor) , a 2011 (Michael Tilson Thomas, San Francisco Symphony, výborný Český filharmonický sbor Brno, za dokonalostí kulhající výkony Laury Claycomb a zčásti i Katariny Karneus). Dirigent si velmi pohlídal, aby složitá partitura byla transparentní, aby vše zpívalo a všechny proměny byly co nepřirozenější. V první větě jsem musel obdivovat agogické detaily, druhá věta měla ideální tempo, jemnou akcentaci a mimo jiné kouzelná pizzicata, třetí mi připomněla objektivizující pojetí Claudia Abbada… a opět imanentní intenzivní zpěvnost. Pak přišla věta čtvrtá a otevřela se hudební nebesa. Hluboce duchovní (mám pocit, že meditativní) zpěv Bernardy Fink byl nejlepším provedením, jaké jsem slyšel. Možná někdo preferuje větší hlasy typu Jessye Norman, ale pro mě to bylo ideálním vyjádřením veršů „Ó růžičko červená, člověk tu leží a smrt ho znamená! Člověk tu trpí, jak dosud netrpěl! Raději do nebe by jít chtěl!…“ Filharmonici ji citlivě doprovázeli a Josef Špaček předvedl jeden ze svých parádních sólových vstupů. Nebesa však zůstala otevřena a přinesla sugestivní tektonický oblouk páté věty se slovy Friedricha Gottlieba Klopstocka, které už 120 let dávají lidem naději – „Vzkříšen bude, vzkříšen bude zas tvůj prach, až přijde čas! Život ti věčný vrátí Bůh nekonečný… O srdce věř, nic z toho nevymizí, co tvé, po čem jsi toužilo, vše, co zašlo, z mrtvých vstane!…“ Bylo to útěšné, dojímavé, těžko zapomenutelné! O silné vyznění geniální hudební zpovědi se zasloužily, podepřeny orchestrem a pevným dirigentovým vedením, Simona Houda-Šaturová, Bernarda Fink a Pražský filharmonický sbor, který splnil očekávání a potvrdil, že Gustav Mahler je jeho ideální parketou. Poselství Gustava Mahlera „Zemřu, abych mohl žít!“ ve sborovém mohutném tutti pak už bylo na samé hranici zvuku, co sál unese. Skončil velký okamžik dějin České filharmonie, který mi nezkazila nesouhra a nedokonalé ladění vzdálené skupiny žesťů z předsálí.
