O mnoha klavíristech se říká, že patří k nejlepším, nejzajímavějším, nejvýraznějším představitelům své generace. Tyhle propagační věty čteme tak často, že se právem můžeme zdráhat jim věřit. Ostatně, jak se říká, papír unese mnoho. U Jana Bartoše je to přesně naopak. O své mimořádnosti znovu přesvědčil při svém recitálu v rámci cyklu Hybatelé rezonance (8. 4.), který je spojen se zvukem koncertního křídla značky C. Bechstein D 282 a mystickým prostorem Anežského kláštera.
Sólista si připravil velmi osobní program ze skladeb, jež pro něj „představují to nejhlubší, co v hudbě vzniklo.“ Kdo jiný to mohl být než Ludwig van Beethoven spolu s Franzem Schubertem? Toho večera obepínala Schubertovu Sonátu č. 14 a moll D. 784 dvě Beethovenova díla: Šest bagatel op. 126 a poslední Sonáta č. 32 c moll op. 111. Sólista v nich zúročil vše, čeho se mu dostalo od jeho učitelů Martina Ballého, Miroslava Langera, Ivana Moravce a mentora Alfreda Brendela. Slyšeli jsme úchvatná, téměř se ztrácející pianissima i dramatická, ve zvuku úžasně plná fortissima, velkolepou zvukovou představivost a nezměrnou úctu ke hraným autorům.
Jan Bartoš je ve fyzickém projevu u nástroje neokázalý, vnořený do vlastního nitra, přitom od sebe zcela ustupuje, aby dal vyniknout hudbě. Není to jen otázka povahy, ale také sebekázně a schopnosti soustředit veškerou energii jen a jen do hry, z níž poté tryskají silné emoce. Je fascinující, jak dokáže Jan Bartoš pracovat s proporcemi v rámci velkých i malých ploch. Ví přesně, kdy se v hudbě krátce nadechnout a kdy ji nechat rozeznít do větší šíře. Přirozeně přechází z meditační nálady do strhující bouře, z bezútěšnosti k naději. Ve svém způsobu provedení variacemi Beethovenovy sonáty se nenechal zlákat k efektním tempovým extrémům, jimž někdy klavíristé těžko odolávají, eskaloval napětí na nejvyšší míru až k závěrečné katarzi. Byla to filosofická opera v podání klavíru, Schubert zase temná, mnohobarevná klavírní symfonie, oproštěná od prázdného sladkobolu. Nástroj Bechstein, pro nějž mám, přiznám se, trochu slabost, tu vynikl do nejposlednějšího záchvěvu, s velkým bohatstvím zvuku v nižší a střední poloze a zaoblenou, oproti Steinwayi méně jiskřivou a méně svítivou barvou ve výškách. (Jak krásné by bylo slyšet na tomto nástroji Johanessa Brahmse!)
A protože jednou z hlavních složek hudby je ticho, k nejpůsobivějším momentům tohoto pozoruhodného recitálu patřil závěr, kdy klavírista dokázal posluchače dovést do tiché kontemplace, jež po zaznění posledního tónu, posledního Beethovenova sonátového písmene, trvala vzácně dlouho. Pak už nemohl a díky Bohu ani nepřišel žádný přídavek.
