Veni Sancte Spiritus

Motto koncertu varhanice Kateřiny Chrobokové alias Katt Veni Sancte Spiritus  provázelo večer 10. listopadu v pražském Klášteře sv. Anežky České jen jeho hudební část. Cyklus Koncertního jednatelství FOK  „Obrazy a hudba“ je výborný formát, jen v případě na projekční plátno promítaného (!) obrazu  Jana Vermeulena Zátiší s knihami a hudebními nástroji  mi přes velkou snahu komentáře Andrey Steckerové z Národní galerie výtvarno nesouznělo se sekvencí Přijď, o Duchu přesvatý. (Navíc ukazovat lidem promítanou nekvalitní reprodukci mi připadá od NG neseriózní. Škoda, že FOK netrvá na originálech. Lidé by se pak jistě smířili i s bodyguardem.)  Obraz  má jistě úžasné, pro dnešního člověka skryté významy a alegorie, ale je to, zvláště ze vzdálenosti dvaceti metrů, „jen“ krásné zátiší. Je to hodně, nebo málo?☺

Katt hrála na svoje mobilní varhany, tudíž zvuk byl vytvářen přes řadu přístrojů.  Koncert byl kopií její desky, kterou jí v tomto roce vydal Supraphon a jež vzbudila nadšení i odsudek, což  v případě Supraphonu není běžné. (Jediným rozdílem byla volba nástroje – na desce hraje na kostelní varhany.) Důvodem vzrušení byly hlavně dvě autorské skladby se zpěvem sólistky. Někdo byl nadšen, jiný zděšen. Jaký tedy byl večer pod patronací svaté Anežky České?

Obě autorské skladby, Slavkof  (modlitba Zdrávas Maria) a Variace na Veni Sancte Spiritus, byly naléhavé hlavně výrazem, zpěvem, provedením a obsahem textů. Staroslověnština i latina byly silným okamžikem večera a pro mě osobně to byl zajímavý zážitek.  Kompozičně už to zas až tak mimořádné nebylo. Zvlášť když byly tyto skladby postaveny vedle mistrovských kompozic Oliviera Messiaena  – Prière après la Communion, Communion, Sortie. (Mimochodem právě úryvky ze Svatodušní mše jsem měl to štěstí slyšet od Messiaena na konci 80. let v pařížském kostele Svaté trojice.)  Kompozičně strohé, leč výrazově naléhavé bylo Trivium Arvo Pärta. Paní Chroboková dala skladbě působivou kontemplativnost.

Jakkoliv mi nevadily její kvalitní, nicméně elektronické varhany v Messiaenovi a Pärtovi, v hudbě Johanna Sebastiana Bacha mi hodně scházel zvuk kostelních varhan a přirozený dozvuk. Toccata a fuga d moll BWV 565 a ještě více Toccata a fuga d moll („dórická“) BWV 538 byly zahrány skvěle, ale plně uspokojit mě nemohly.

Mám pocit, že v českém prostoru asi unikátní mobilní nástroj Katt se přece jen více hodí pro autorské hraní, multižánrové projekty nežli pro interpretaci hudby baroka, což pak působí jako náhražka a trošku jako „z nouze ctnost“.  Zmíněná nahrávka Supraphonu pak nutně dopadá ve srovnání podstatně lépe!  Mohu se však mýlit. Co kdyby se takovýto večer  „Obrazu a hudby“  odehrál v nějaké bývalé tovární hale nebo v multifunkčním holešovickém prostoru DOX a reprodukce se promítaly na obrovská plátna?