Americký skladatel John Adams se pomalu, ale jistě stává operním klasikem. Jeho opery, zejména ta první a zároveň revoluční, Nixon v Číně (Nixon in China ), která byla při své premiéře roku 1987 v Houstonu přijata se značnými rozpaky, u diváků i kritiky, se stala stěžejním dílem reprezentujícím tvorbu takzvaného minimalismu. Úspěšně ji uvedlo Teatro Filarmonico di Verona. Libreto Alice Goodman zpracovává návštěvu amerického prezidenta Nixona v Pekingu roku 1972. Skladatel i libretistka si byli dobře vědomi zákonitostí opery jako takové a vytvořili osobitou symbiózu hudby a textu, která ve svém výsledku vytváří plastické a psychologicky bohaté divadelní situace.
Adamsův Nixon v Číně přivádí na jeviště vrcholné čínské představitele – Mao Ce-tunga a Čou En-laje, vedle prezidenta Nixona tu ještě vystupuje Henry Kissinger a obě manželky protagonistů – Nixonova Pat a Mao Ce-tungova Ťiang Čching, původem herečka, která se po Maově smrti neúspěšně pokoušela ovlivnit politický vývoj v zemi. Zde je snad nejvýraznější postavou v opeře, která při prezentaci revolučního baletu nepřímo vyvolá hysterický záchvat Nixonovy ženy, což je i vrcholnou scénou opery. Adams vtiskl všem jednajícím postavám exponovanou vokální linku značného tónového rozsahu i dynamické vypjatosti, zachycuje v jejich projevu postupné odbourávání diplomatické přepjatosti a obraz od obrazu postupující vnitřní uvolnění. Pod maskou oficiálního ceremoniálu propukají posléze pečlivě zakrývané vášně a city, uskutečnitelné i nedosažitelné touhy a sny. Postavy vystupují zprvu spíš coby loutky, snažící se plnit své „historické poslání“, ale to se jim nedaří beze zbytku. Právě operní stylizace umožnila Adamsovi hyperbolizovat osobní založení jednotlivých postav, zesměšnit jejich patetický projev i samotné opojení vlastní důležitostí.
Veronská inscenace (režie Peter Pawlik ) podtrhla zejména panoptikální charakter jednotlivých scén. Všichni představitelé (Richard Nixon: Jeremy Huw Williams , Mao Ce-tung: Daniel Norman , Čou En-laj: Roberto Perlas Gomez , Henry Kissinger: Rod Nelman , Pat Nixon: Suzan Hanson , Ťiang Čching: Yu So-Yung ) se snažili úzkostlivě dodržet oficiální ráz státní návštěvy, ale zároveň vtiskli svým postavám jakýsi vnitřní neklid, jako by každým okamžikem hrozilo, že zadržovaný přetlak emocí vybuchne, že dojde k vykolejení, k „vyšinutí z vazby“ v jejich jednání. Toto neustále přítomné vnitřní napětí režisér Pawlik skvěle postihl, napětí přechází co chvíli v groteskní nadsázku, patos se stává svou nabubřelostí směšný a teatrální. V meditativních pasážích ovšem nechávají inscenátoři (dirigent Andreas Mitivsek ctil režijní pojetí) zaznít i lyrický podtext, který je vítaným zpestřením minimalistického stereotypu zdůrazňujícího především allegrový charakter temporytmu.
Scéna (Wilhelm Holzbauer ), exponující především typickou rudou barvu komunistické Číny, vytváří především strohý prostor parapetů, tribun, vlajek, závěsů, aniž by jakkoli omezovala jevištní akci, kde hraje hlavní slovo především práce se světlem. Důležitá je i dobová podoba kostýmů, které přesně vyjadřují odlišný svět čínské komunity, uniformní životní styl i jiné kulturní tradice.
Dirigent Andreas Mitisek velice přesně postihl Adamsův svébytný hudebně-dramatický styl, jeho rytmicky naléhavou hudební artikulaci, která se tak neodbytně vrývá do mozku každého posluchače. Strhuje a zároveň provokuje svou dvojznačnou účinností, spojující se v jedno citovou opalizaci s groteskní nadsázkou a loutkovitou odcizeností. Příkladná byla i práce kolektivních těles veronské opery – orchestru, sboru a zejména baletu, který zde (choreografie Jenny Weston ) měl rovněž svou nezanedbatelnou úlohu.
