Letošní, 88. ročník festivalu Arena di Verona posloužil jako hold režisérovi Francu Zeffirellimu , který již po léta fascinuje operní diváky a do fialova brunátní všechny ty přívržence postmodernismu, kteří léta boří iluzivnost a harmonii jevištního obrazu nabízejíce nesoulad, rozklad tematické sounáležitosti hudby a textu a pro něž se veškerá historie lidstva scvrkla do jednoho století v bláhovém domnění, že operní syžety zpřístupní vnímání současného diváka tím, že obléknou postavy do současných kostýmů a jevištní dění zcela vymaní ze závislosti na hudbě a textu libreta.
Franco Zeffirelli je pojmem všech velkých operních domů a síla jeho jevištních kreací je právě v sepětí dokonale propracovaného dobového obrazu, historických náležitostí i sociálně determinovaného prostředí, které tvoří pozadí k hlavním dějovým liniím příběhu. Zeffirelli se zkušenostmi filmového režiséra dokáže pracovat s funkčním detailem, rozehrává vždy zadní plán, bohatě individualizované sociální i věkové kategorie davových scén. Sbor a statisté však nejsou nikdy uniformní, ale nápaditě individualizovaní, odlišení kostýmem, maskou i akcí. A teprve na takto vytvořeném pozadí realizuje příběh hlavních postav, jejich jednání je vždy eruptivní, dynamické, žádný náznak, ale plný citový prožitek s využitím velkooperních gest a důsledně asymetrickým aranžmá, které vždy podtrhuje latentní dramatičnost situace.
Právě veronská aréna poskytla Zeffirellimu netušené možnosti, využil výseče obrovského schodiště, které pojednává vždy panoramaticky, monumentalitu scény ještě podtrhuje naddimenzovanými segmenty. Letos bylo uvedeno celkem pět Zeffirelliho inscenací: Verdiho Aida a Il trovatore , Pucciniho Madama Butterfly a Turandot a Bizetova Carmen . Co inscenace, to skutečný divadelní zážitek!
Viděl jsem Trubadúra a Aidu. Pro obě inscenace je příznačná dynamická účast sboru, baletu i statistů. U Trubadúra utkvěly zejména roztančený cikánský tábor, barvité vojenské scény i religiózní atmosféra klášterní scény, v Aidě samozřejmě postihl její monumentalitu na jedné straně i dramatické napětí jednotlivých výstupů na straně druhé. Zajímavé je, že se Zeffirelli nespokojuje jenom s rozložením jevištního obrazu do šíře i výše celé výseče schodiště amfiteátru, ale vytváří také posuvné vozy, které slouží coby velkoplošná opona, umožňující nejen rychlou přestavbu jednotlivých obrazů, ale i překvapivé postižení specificky laděných scén v široce rozpracovaných dimenzích, což právě veronská aréna v nezastupitelné míře poskytuje.
Zeffirelli využívá plně makrorozměrů arény i k podtržení „velkooperní“ dekorativnosti a okázalé výpravnosti. U Trubadúra to byl především klášterní obraz s „vyštafírovaným“ oltářem, oslňujícím rudě zlatým leskem, jinak ovšem scéně vévodila stříbrná skupenství kopí, štítů a brnění, která rovněž monumentalizovala jednotlivé scény. U Aidy to zase byla centrálně postavená pyramida (na točně), jejíž stěny coby brány se rozevíraly a otevíraly tak velkolepé sborové scenérie, naddimenzované sochy staroegyptských božstev a sfing pak uzavíraly dokonale pojednaný jevištní prostor. Zdálo by se, že v takto projektované scenérii se nutně ztrácejí sólisté, ale opak je pravdou. Zeffirelli úmyslně staví klíčové scény co nejblíže k divákovi, na rampu, gesta a mimika odpovídají sice běžným velkooperním konvencím, ale žádná scéna nepůsobí prázdně, vnitřní pravdivost vyjadřovaná pěveckým výrazem nepadne nikdy za oběť naddimenzovanému jevištnímu obrazu. Zeffirelli si je dobře vědom, jakou roli hrají v italské opeře sólové výstupy, a ty nechává vyznít naplno. Je jistě pro režisérovu metodu příznačné, že je sám výtvarníkem scény. Kostýmy (Trubadúr: Raimonda Gaetani, Aida: Anna Anni ) jsou divadelně barvité, dekorativně pojednané, historicky pojaté a přitom nepůsobí kašírovaně.
Také sólistické obsazení bylo na odpovídající úrovni. V Trubadúrovi zpívala Leonoru nám dobře známá Anda-Louise Bogza. Voluminózní hlas podmanivé barvy se nesl prostorem, její zářivé výšky měly odpovídající „špičku“ a celkově podala roli s dramatickým výrazem. Fascinující byla zvláště ve strettě „Tu vedrai che amore in terra“, která se u nás vynechávala. Jako Azucena se prosadila Andrea Ulbrich plnokrevným naturelem a obdivuhodným hlasovým rozsahem, také mužské hvězdy zazářily – Marcelo Álvarez jako Manrico s obtížným céčkem ve strettě i nesoucími se piany, Alberto Gazale jako hrabě Luna s patřičným barytonovým leskem i odpovídající pěveckou suverenitou.
Aida už tak jednoznačná nebyla. Dominoval Ambrogio Maestri jako Amonasro robustním zjevem i hlasovým materiálem, s překvapivými dynamickými zvraty. Poněkud stereotypně vyzněl Radamès (Piero Giuliacci) a ani Aida (Amarilli Nizza ), ani Amneris (Giovanna Casolla ) nebyly vždycky strhující. Znamenitý byl ovšem Giacomo Prestia jako Ramfis s dunivým basem plným dramatické závažnosti.
Vynikající jako vždy byly sbory (sbormistr Giovanni Andreoli ), orchestr se bohužel někdy jakoby zvukově vytrácel, třebaže oba dirigenti, jak Daniel Oren (Aida), tak Marco Armiliato (Trubadúr), si s partiturou geniálních Verdiho oper dobře rozumějí.
