Jako každým rokem, i vloni se sjely do Verony desetitisíce tuzemských i zahraničních milovníků opery, aby zde v aréně pod širým nebem vzdaly hold tomu specifickému divadelnímu žánru, který se už víc jak čtyři století nazývá opera. Loňský 89. ročník festivalu Arena di Verona přinesl nevšední zážitek – rekonstrukci inscenace Aidy Giuseppe Verdiho z roku 1913, která novodobou historii starověké arény coby operního festivalu zahajovala. Aida se stala základním pilířem programu a přitažlivým diváckým magnetem.
Zájem o arénu v posledních letech se již stabilizoval, aréna pojme zhruba 22000 diváků, hrají se samozřejmě ta nejpopulárnější díla. Aida bývá vždycky, ostatní tituly se obměňují. Letos to byly vedle Aidy ještě Verdiho opery Nabucco a La traviata , Pucciniho Bohéma , Rossiniho Lazebník sevillský a nová inscenace Gounodovy opery Romeo a Julie, jejíž děj se právě ve středověké Veroně odehrává. V loňském roce jsem viděl dvě představení – Aidu a Bohému, ale byl jsem jako vždy unesen. Snad ještě víc atmosférou prostředí než samotným provedením, ale jedno od druhého se ve Veroně od sebe odtrhovat nedá.
Jako režisér byl u historické produkce Aidy podepsán Gianfranco de Bosio , choreografii vytvořila Susanna Egri . Nemusím zdůrazňovat, že inscenace zachytila věrně dobovou představu, jak má opera s historicky přesně ukotveným dějem vypadat, a tak jsme mohli spatřit barvité atributy starověkého Egypta i dobové Etiopie postižené se vší okázalou dekorativností, která nezapřela prvky secese, aniž by sebemíň byla překročena hranice vkusu. Scéna byla patřičně monumentální a velkolepá, hýřila na jedné straně zlatem a purpurem, na druhé straně fascinovala dokonalým zvládnutím prostoru obrovského schodiště s možností nastupovat v centru zezadu a zároveň i z obou boků, prostorové dimenze arény umožnily rozložit davy statistů do širokého plenéru. Inscenátoři samozřejmě také měli na paměti, že Aida není jen o sborových scénách, a proto dali možnost koncentrovat ryze sólové výstupy do světlem vymezeného prostoru v centru pódia. Nebylo nutné, aby sólisté pobíhali dlouhé metry, aranžmá bylo spíše sošné, s předpokladem jisté herecké nadsázky v gestech i mimice, aby v souladu s vypjatým dramatismem Verdiho hudebních frází přišla ke slovu i citová naléhavost, a dokonce jistá intimita milostných scén, jak tomu bylo zejména v dějství u Nilu a pak v závěrečné scéně hrobky. Jedinečně byla domyšlena i jevištní pozice hořekující a běsnící Amneridy vůči strohosti soudu egyptských kněží.
Hudebně měl večer pevně v rukou dirigent Daniel Oren , který odpovídajícím způsobem postihl hudebně-dramatické dimenze tohoto Verdiho díla. Nelze zastírat, že orchestr veronské arény je tak trochu nesourodý a někdy i akusticky bývá poněkud vytěsňován, ale zato sbory (sbormistr Giovanni Andreoli ) zněly skvěle, velkolepě i jímavě zároveň. A sólisté? Představení nemělo chybu. Aidu zpívala s hřejivým, emocionálně chvějivým tónem a podmanivým témbrem Lucrezia Garcia , Radama prezentoval pevným mužným hrdinným tenorem osvědčený Walter Fraccaro , v roli Amneridy opět excelovala Dolora Zajick , jíž jsem obdivoval již před mnoha lety jako Azucenu a Eboli ve vídeňské Státní opeře. Stále ještě není za zenitem, disponuje mohutným hlasovým potenciálem značného rozsahu, 4. dějství v jejím podání bylo prostě strhující. Rovněž tak Ambrogio Maestri jako Amonasro zapůsobil svou robustní postavou, voluminózním hlasem i přesvědčivým dramatickým výrazem. A k nim se řadil i Giacomo Prestia jako jedinečný velekněz Ramfis.
Inscenace Pucciniho Bohémy naopak odhalila všechny problémy, které vyvřely na povrch s expanzí postmodernismu na operní jeviště. Režisér Arnaud Bernard se příliš nezabýval veristickými nároky na životní pravdivost, které s sebou tento Pucciniho chef-d’oeuvre nese. Nivelizoval atmosféru jednotlivých dějství, spokojil se s vymezením jevištního prostoru sešikmenými, cípatými, úběžníkovými rozměrnými parapety, které vlastně omezovaly širokoúhlý prostor scény. Režisér ani výtvarník scény a kostýmů William Orlandi si s prostorem arény moc neporadili. Problém jim dělala mansarda s nezbytným nábytkem, kamny a rozdělanými Marcellovými malířskými plátny a zejména nezbytná postel pro umírající Mimì. To vše natěsnáno na nevelký plácek, který se nečekaně objevil, jako by se vyklopil, 2. dějství dominoval obrovitý barový pult s vysokými barovými židlemi, ve 3. dějství se na horizontálním parapetu objevila podivná dřevěná „opičárna“, zřejmě pracoviště celníků. Kdo čekal panorama Paříže, musel být zklamán, namísto toho trčely do výše masivní hranolovité věže. Vše bylo černobílé. Scénické segmenty bílé, nábytek, kamna i železná postel rovněž v bílém, stejně tak bělobou zářil barový pult. Naproti tomu kostýmy tmavošedé nebo docela černé. 2. obraz sice zaujal početností sboristů, ale ti splynuli v nepřehlednou masu, zatímco Giacomo Puccini rozpracoval sborové hlasy do dílčích skupin, jak si to štědrovečerní mumraj vyžadoval, což by právě Arena di Verona umožňovala rozehrát. Zde se i Musetta s Alcindorem doslova ztrácela, ani její valčík nedostal adekvátní uplatnění, třebaže ji režisér vynesl na barový pult, což zase zmrazilo možnosti přímé komunikace s ostatními, především s Marcellem. Ve 3. dějství upoutal snad jediný vtipný nápad celé inscenace – trhovkyně přijely na kolech (ovšem své repliky, co budou prodávat, si nesmyslně říkaly mezi sebou, a ne celníkům), aby pak zase odjely po dosti příkré šikmě do pravého boku. Tudy odjela na bicyklu i Musetta po hádce s Marcellem na konci 3. dějství. Přesto vše se nedá říci, že by Bohéma ve veronské aréně propadla. Sólové výstupy, byť byly z hlediska prostoru dosti „utopené“, se přece jen prosadily, režisér se tu spokojil víceméně s konvenčním výkladem těchto scén, zřejmě spíš z bezradnosti, než že by rezignoval na exhibicionistické pudy. Ale Pucciniho melodie, citový náboj se sentimentálním oparem i samotná krása hlasů jednotlivých aktérů přinesly ovoce.
Tenorista Marcelo Álvarez jako Rodolfo zazářil nejen vysokým „C“, ale zapůsobil i sugestivitou citového prožitku. Maria Agresta jako Mimì dala postavě vroucnost i něhu (nádherná piana!), Natalya Kraevsky jako Musetta zase vybavila roli přelétavé krásky vyzývavou „křiklavostí“ i celým arzenálem dynamických zvratů. Luca Salsi jako trefně sarkastický malíř Marcello, Deyan Vatchkov jako cituplný filozof Colline (skvělá „kabátová“ árie) i Vincenzo Taormina jako výsměšně cynický muzikant Schaunard rovněž přispěli k úspěšnému završení večera. Dirigent John Neschling s orchestrem zaslouží nesporně uznání a také sbor zvládl svůj úkol již tradičně na výbornou.
