Letošní 86. ročník festivalu Arena di Verona přinesl opět řadu představení, která již tradičně poutají zájem milovníků opery a která se stala již zaručenou turistickou atrakcí. Není divu, protože atmosféra představení pod širou oblohou ve vlahé letní noci se znamenitou akustikou a ve vynikajícím sólistickém obsazení jistě slibuje neopakovatelný zážitek.
Letošní ročník přinesl pět inscenací těch divácky nejžádanějších titulů, což se sice na jedné straně může jevit jako dramaturgická nevynalézavost, ale na druhé straně je to zcela pochopitelné: naplnit arénu pro 22 tisíc lidí není zase taková samozřejmost a většina turistů si žádá jistotu, kterou jim zaručuje notoricky známý operní titul.
Nejsilnějším diváckým magnetem je pochopitelně Verdiho Aida , která zahájila v roce 1913 provoz arény a až na několik málo sezon byla vždy neodmyslitelnou součástí dramaturgie. I poslední dobou se objevuje rok co rok, protože rozlehlé prostory arény s mohutným schodištěm zaručují velkolepou podívanou, jež se zejména ve scéně triumfu dokáže beze zbytku naplnit. Ovšem i s inscenováním Aidy nastaly problémy. Snaha omezit bombastičnost jevištního pojetí pronikla i sem, a tak přinesla v minulé sezoně značně ochuzenou výpravu v nové režii a scénografii. Obecenstvo bylo zklamáno a hrozil návštěvnický kolaps. Proto byla nová Aida promptně stažena a vedení festivalu se vrátilo k osvědčené rekonstrukci původní inscenace z roku 1913, která splňuje plně ve své výpravnosti nároky očekávaného efektu s bohatým komparsem a širokým spektrem horizontálně pojednané výseče arénního schodiště. Dá se říci, že jedině Franco Zeffirelli , jehož inscenace po léta sklízela zasloužený ohlas, původní záměr ještě dotvořil a obohatil. Také v jeho režii uváděná Bizetova Carmen , která byla i letos na programu, dokáže stále zaujmout. Principem je širokoúhlé pojetí děje, kde vedle klíčových scén neustále probíhá zadní plán po vzoru velkých filmových komparsních scén s využitím dostavníku, koní a oslů i velkým počtem statistů. A navíc Zeffirelli kulminuje dramatický výraz i v tak rozložitém prostoru, dokáže inspirovat sólisty k jedinečnému a neopakovatelnému citovému prožitku. Bohužel na představení, které jsem letos viděl, se podepsalo počasí. Těsně po květinové árii se spustil déšť a muselo se skončit, ale i tak první obraz a výstup s Escamillem poskytly silný zážitek. Ostatní večery již nepršelo, takže bylo možno spatřit ještě Pucciniho Toscu (režie a výprava Hugo de Ana ), kde se již pracuje v omezeném jevištním prostoru, což je vzhledem k syžetu soustředěnému na osud tří hlavních postav pochopitelné. Ale přesto v závěru prvního dějství režisér využil arény k bombastickému obrazu církevní slavnosti se značným počtem statistů i sboru a s celou „armádou“ církevní mašinérie, od ministrantů, ozbrojených strážců, po mnichy, jeptišky, jáhny a kněze až po vysokou církevní hierarchii. Scéna je koncipovaná jako výseč v mohutné náruči anděla smrti obepínající celý jevištní prostor – beze sporu působivý jevištní obraz. Zato inscenace Verdiho Nabucca (režie, scéna i kostýmy Denis Krief ), kde samozřejmě dominantní složkou jsou především sborové scény, již tak nápaditá nebyla. Sbor byl vtěsnán na poměrně malé plochy, scénu zavalilo celkem nefunkční dřevěné lešení, které zcela nepochopitelně představovalo obrovité regály jakési knihovny, jež se zřítila v momentu vpádu babylonských vojsk do chrámu; pak už se nedělo nic. Se sólisty si režisér příliš práce nedal, a tak zejména výstupy s Abigaille zůstaly divadelně nevyužité. A tak ještě zbývá Verdiho Rigoletto (režie Ivo Guerra , scéna Raffaele Del Savio , kostýmy Carla Galleri ). Hrací prostor arény byl rozdělen na několik částí, kde se odehrávaly jednotlivé obrazy. Není to právě nejšťastnější vzhledem k tomu, že pro polovinu diváků jsou tak klíčové výstupy často příliš „daleko“, ale režie propracovává výraz do detailu a atmosféra každé scény přesně postihuje Verdiho dramatismus ve vypjaté poloze lyrického vytržení a sarkastické sžíravosti, s níž je pojednána celá atmosféra prohnilého mantovského dvora. Z dnešního pohledu byla ovšem výprava snad až příliš „popisná“ ve snaze zaplnit prostor arény dekoracemi zobrazujícími dobovou architekturu v širokém plenéru.
Hudební nastudování bylo tradičně na vysoké úrovni, festivalový orchestr řídili s výrazným nasazením dirigenti Giuliano Carella (Tosca ), Daniel Oren (Nabucco , Carmen ) a Renato Palumbo (Rigoletto , Aida ), festivalový sbor ve své početnosti vysoce převyšující běžné divadelní možnosti byl řízen rukou zkušeného sbormistra (Marco Faelli ) a také sólistický aparát byl na výši svých úkolů, i když samozřejmě velký počet repríz nedovoluje, aby každý večer se tu sešlo opravdu špičkové obsazení ve všech rolích. Nejvíce to odnášejí malé a střední role, které jdou často pod obvyklou úroveň, ale úlohy prvního oboru bývají vždy odpovídající. Letos to byla především Alessandra Rezza jako Abigaille, Desirée Rancatore jako Gilda a Hui He jako Tosca, vynikající byly i mezzosopranistky – Ildiko Komlosi jako Carmen a Anna Smirnova v roli Amneris, slabší byla již Amarilli Nizza coby Aida. Z tenoristů zaujali především Piero Giuliacci jako Radames a Carlo Ventre jako Cavaradossi, dobrý den měl i Mario Malagnini jako Don José v nedohraném představení Carmen . Skvělý (jako vždy) byl Leo Nucci coby Rigoletto a Nabucco i druhý protagonista v Nabuccovi Paata Burchuladze (Zaccaria), dále pak Dario Solari jako Escamillo a Alberto Mastromarino jako Amonasro i jako Scarpia.
