Mezinárodní hudební festival Letní slavnosti staré hudby otevřel koncertem 10. 7. 2018 již svůj 19. ročník. Zahájila jej Véronique Gens se souborem Les Ambassadeurs pod vedením Alexise Kossenka.
Koncert dostal název Královny Středomoří a jeho dramaturgie čerpala především z oper, odehrávajících se v tomto prostředí. Árie byly doplněny operními předehrami, mezihrami a dalšími instrumentálními skladbami, které svým titulem odkazovaly rovněž na přímořskou destinaci (Couperinova Španělka ze sbírky Les Nations). Na programu převažovali autoři známí, jako Couperin, Lully, Campra nebo Rameau, což se však nevylučuje s objevnou dramaturgií, vezmeme-li v úvahu, kolik třeba Lullyho děl na svou novodobou premiéru teprve čeká.
Tentokrát festival ustoupil od své zvyklosti zasadit každý koncert do architektonického prostředí, které dobově a stylově odpovídá hudebnímu programu. Architektura pražského divadla na Vinohradech je pravda dobově značně vzdálená, avšak vzhledem k divadelnímu obsahu i pojetí večera mě osobně nerušila. Koneckonců kopie historických nástrojů, připravené na pódiu před začátkem koncertu, fungují jako ta nejkrásnější vizuální kulisa.
Do divadla patří také skutečná diva, a tou je Véronique Gens v tom nejlepším smyslu slova. Tuto dámu jistě není třeba představovat, snad jen připomenout, že dnes se tato všestranná pěvkyně ke staré hudbě vrací už jen zřídka, přestože se k ní hlásí jako ke své srdeční záležitosti. Na jejím hlasu je převaha jiného repertoáru znát, to jí ale nic neubralo na autenicitě, přesvědčivém výrazu a dokonalém uchopení textu. Před virtuózními a vypjatými místy, přednesenými dramatickým témbrem s vibratem, dávám u ní přednost místům intimnějším nebo rafinovanějším, kde je na jedné straně více „stylová“ a na straně druhé více svá, jedinečná. V tomto směru byla pro mne vrcholem koncertu árie Mais déjà de ses voiles sombres z opery Skylla a Glaukos skladatele Jeana-Marie Leclaira. Z programu, kde jinak vládl výraz furioso, se tu náhle vynořila nová atmosféra, jakési „dusno před bouřkou“. Něžnější element nepřicházel v úvahu kvůli tématickému zaměření koncertu. Večer strávený ve společnosti zhrzených a mstivých hrdinek, opuštěných na mořských březích, byl zkrátka dramatický, záživný a současně vyvolával touhu vychutnat si hlas Véronique Gens ještě v jiném hudebním světě a třeba také ve skutečném jevištním provedení.
Výkon šéfa Alexise Kossenka, který střídal hru na příčnou i zobcovou flétnu s dirigováním, považuji za obdivuhodný. Energie, kterou na pódiu vyzařuje, je velice příjemná a inspirativní. Z desetičlenného instrumentálního souboru mě nejvíce zaujalo basso continuo: tvárná a plastická hra gambistky Lucile Boulanger a neochvějné cembalo pod prsty Elisabeth Geiger. Členové souboru Les Ambassadeurs jsou skutečnými vyslanci dokonalého frázování a souhry. Stoprocentní intonační čistoty ten večer ale nedosáhli. V průběhu večera si také ani jednou nepřeladili, jak bývá u podobných koncertů zvykem, a publikum toto malé přerušení toleruje.
Tím se dostávám k jednomu ožehavému prvku: řazení skladeb do pásem, která nemají být narušena potleskem. Podle mého názoru je to opodstatněné nanejvýše tam, kde jde o skladby téhož skladatele, jako tomu bylo u dvou ukázek z opery Skylla a Glaukos od Jeana-Marie Leclaira. U takto složitého programu, sestaveného z mnoha čísel, z ukázek z cyklů (jen jedna! prostřední věta z Leclairova flétnového koncertu), to zaprvé ztěžuje posluchačům orientaci. A zadruhé: pokud opravdu skladba skončila a následuje jiná, od jiného autora, a publikum má chuť vyjádřit své nadšení potleskem, mělo by k tomu dostat příležitost, aniž by vznikl na obou stranách dojem nepatřičnosti, jako když se neznalý divák „utne“ mezi větami. Myslím, že tato možnost a srozumitelnost programu jsou důležitější než to, že některé skladby hudebně zajímavě navazují. Tento detail ale nezabránil vychutnat si díla jako taková a užít si kvalitní interpretaci.
