V nedělní podvečer třetího říjnového dne se Brno ocitlo o téměř pět stovek let zpět v čase. Program Renesanční vícesborové nešpory, jehož hudební složku spolu připravily přední české ansámbly věnující se staré hudbě, nabídl posluchačům nevšední zážitek oživující téměř zapomenutou tvorbu. Koncert pod vedením Eduarda Tomaštíka se odehrával v prostorách monumentálního chrámu sv. Jakuba vystavěném v období pozdní gotiky tyčícího se v centru jihomoravské metropole v rámci 51. ročníku brněnského festivalu Moravský podzim.
Renesanční skladby v programu doplňovala o přednes chorálových částí nejen antifon gregoriánská schola pod vedením Davida Ebena sestavená ze studentů Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, jejichž zájem představuje přímo studium chrámové hudby. Vídeňští studenti dali najevo svoji obeznámenost s vokální technikou, což šlo rozpoznat zejména díky velmi přirozené barvě, kterou vytvářely souzněním jejich hlasy, a dále díky jemnému, až étericky působícímu pohrávání si se zvukem, jenž dokreslovala sama akustika prostoru chrámu. Čistý a lehký zpěv pak umocnili taktéž emocionálně vřelým přednesem vybízejícím k tichému přemítání.
Koncert byl uveden čtyřhlasým Deus in adjutorium španělského skladatele Tomáse Luise de Victorii, který započal jednohlasým chorálem jediný mužský zpěvák, jemuž se výborně podařilo vystihnout atmosféru nejen následující skladby, ale vůbec celého nadcházejícího koncertu, v němž hudba rázem ztišila vše ostatní.
Díky nebývalému využití prostoru chrámu s mohutnou akustikou docílili účinkující, rozprostřeni po tomto prostoru jakoby do tvaru kříže, efektu, díky němuž hudba proudící obejmula posluchače ze všech stran. Namísto vytváření kontrastující dynamiky tak hudebníci vsadili spíše na zvukově barevné nuance jednotlivých skladeb.
Po další zklidňující antifoně tedy následovalo čtyřiadvacetihlasé moteto Cantate Domino na text 149. žalmu renesančního skladatele slovinského původu Jacoba Handla Galla, který je úzce spjat také s českým územím, neboť působil během života nejen v Kroměříži, ale také například v Olomouci nebo v Praze, kde byla vytištěna jeho moteta a kde následně zemřel. Z jeho tvorby pak vyniká zejména čtyřdílná sbírka motet Opus musicum obsahující díla nebývalé náročnosti a poskytující program chrámové hudby po celý liturgický rok, čehož využívají i Eduard Tomaštík a ansámbl Societas Incognitorum. Provozování těchto skladeb nabízelo interpretům nejen tehdy volnost – jednotlivé hlasy Handlových kompozic mohly zaznít buďto vokálně, instrumentálně, anebo se různě kombinovat, čehož společně využily přítomné ansámbly Societas Incognitorum, OctOpus Vocalis, Illegal consort, Ensemble Versus a instrumentalisté pod vedením již zmíněného Eduarda Tomaštíka, který také připravil program tohoto koncertu.
Nutno podotknout, že zpěv, který vlastně osobitě tvořil celý program, působil naprosto precizně. Zejména díky zjevně perfektní souhře na základě dobře vyřešené komunikace mezi jednotlivými hudebníky a také mezi samostatně rozmístěnými skupinami, které skladby přednášely různorodě dle počtu hlasů, kterým byla určena ta konkrétní kompozice.
Potřeba je také krátce zmínit další velikány renesančního období, jejichž skladby v nedělní podvečer rozezněly svatojakubský kostel a kteří jsou více či méně známí. Nejprve Magnificat nejznámějšího z nich Orlanda di Lasso, představitele čtvrté generace franko-vlámských škol 16. století. Poté Beatus vir na 111. žalm méně známého italského skladatele Giovanniho Mattea Asoly, dále neméně oslňující šestihlasý motet Jesu dulcis memoria Nikolause Zangia, chorální antifona (nahrazující kvůli indispozici původně plánovaná dvě polyfonní moteta Lamberta de Sayve) a na závěr modlitba Salve Regina z pera Antonia Cifry. Historicky vyzařující atmosféru duchovnímu podvečeru dodávala i celá řada nástrojů v dobovém pojetí.
Dramaturgie koncertu, který přese vše působil prostě a jednoduše, dle mého názoru ovšem nepředstavovala pro účinkující snadnou úlohu. To může svědčit o důkladném nastudování všech potřebných náležitostí, jež tvoří nevyhnutelnou součást předpokladů pro stvoření mimořádného hudebního zážitku. Tím se tento koncert bezpochyby stal, neboť opravdové umění zní mnohdy jednoduše. A právě v tom skrývá svoji krásu, která osloví běžné posluchače a kterou zakusí i samotní umělci po hodinách pilné práce. Mít na starost a uhlídat kolem znějícího množství hlasů pouze svůj jeden jediný nikterak dublovaný, jak je tomu zvykem například v rozsáhlých romantických sborových skladbách, kde od každého hlasového oboru vystupuje až několik desítek jedinců, značí vysoký stupeň schopnosti muzikanta. A vzhledem k tomu, že mimo tyto technické atributy se ansámblům podařilo nechat vyniknout niternému vyjádření mimohudebního obsahu, se o výjimečnosti těchto uskupení nedá pochybovat.
