Francouzské znění opery Christopha Willibalda Glucka Alceste se hraje od letošní sezony ve Vídeňské státní opeře poprvé v její historii. V koprodukci s Festivalem d’Aix-en-Provence a Královským divadlem v Kodani ji inscenoval Christof Loy , který patří k nejžádanějším operním a činoherním režisérům své generace. V době vedení ředitelem Dominiquem Meyerem se podílel na nové inscenaci již podruhé zahraniční orchestr. Po barokní produkci opery Alcina Georga Friedricha Händela se souborem Musiciens du Louvre a jeho dirigentem Marcem Minkowským, nastudoval Gluckovo hudebnědramatické dílo Ivor Bolton a Freiburský barokní orchestr .
Christoph Willibald Gluck složil operu Alceste ve Vídni, její premiéra se konala ve vídeňském Dvorním divadle 26. prosince 1767. Po řadě německých znění upravených a přeložených z francouzštiny, které byly ve Vídni uvedeny, se uskutečnila premiéra francouzské verze 12. listopadu 2012. Loy postavil velmi citlivě do centra dění témata lásky, manželství, oběti, religiozity, zrání člověka a jeho životní cyklus. V jeho interpretaci opírající se o buržoazní a měšťanský styl života s výpravnými kostýmy Ursuly Renzenbrink měla Gluckova tragická opera rezonující nadčasový rozměr. Výborné bylo jasné a plastické svícení Olafa Wintera . Moderní, provokativní a stále aktuální propojení témat a slohových epoch mimořádně stylově podtrhli režisérovi týmoví spolupracovníci. Scénograf Dirk Becker velký prostor jeviště s dominantními bílými stěnami rozdělil na dva základní hrací plány pomocí posuvných dveří. Druhý plán s proměnlivými interiéry byl zejména ve druhém aktu prosvícen skrz okna do zdánlivě širokého prostoru exteriérového dění.
Psychologické prokreslení postav vedl režisér s analytickou precizností mimiky i gest. Inspirativně se hlásí Christof Loy k filmu Ingmara Bergmana Fanny a Alexander . Královna Alceste francouzské sopranistky Véronique Gens je silná, plná vnitřní bolesti, mateřské i manželské lásky, oddanosti i vášně. Bravurní hlasovou technikou ovládá pěvkyně jasně a sytě všechny polohy svého partu. Jak ve složitých situacích prvního aktu, kdy se královna odhodlá obětovat za svého muže, krále a otce dětí, jehož život blížící se smrti je zachráněn modlitbou a vykoupen věštbou ústící do ochoty Alceste zemřít za něj; tak ve druhém jednání, kdy se král Admète (Joseph Kaiser ) dozví o královnině nadcházející oběti, kterou chce Admète odvrátit. Kanadský tenorista Joseph Kaiser je na jevišti pěvkyni i svému okolí výtečným partnerem. Krále zpíval krásným hřejivým hlasem s mnoha odstíny a charakter postavy obdařil empatií, vášnivou rozervaností a vnitřní silou.
Na třetím představení inscenace, 18. listopadu 2012, podaly pěkné herecké výkony Ileana Tonca a Juliette Mars , ztvárňující hravé děti královského páru potýkající se rozverně a extrovertně s radostmi i starostmi svého života. Velekněz Apollonův i Bůh podsvětí v podání výborného Clemense Unterreinera je mocenským typem, energickým i panovačným despotou a vyniká v kontrastu s civilním Èvandrem, vůdcem lidu ferejského, kterého velmi dobře zachytil Benjamin Bruns . Herolda i Apollona zpívá s grácií elegance Alessio Arduini . Ve třetím aktu se na scénu dostává i Hercule, postava připsaná Gluckem a libretistou Baillim du Roulletem pro francouzské znění. Na jevišti je krátce, a přesto v podání Adama Plachetky strhne pozornost publika komikou i hlasem plným noblesy.
Gustav Mahler Chor má v opeře velkou úlohu a Christof Loy sbor krásně individualizuje, často je rozděluje na dvojice, trojice či větší skupinky, které pantomimou nebo jasnými gesty i pohybem žijí svými problémy, radostnými a smutnými momenty. Právě sbor vnáší do opery v interpretaci Loye mnoho komičnosti a vyvažuje tíhu dramatického děje. Pod vedením sbormistra Martina Schebesty skvěle zpívá, i když někdy nezní tak mnohovrstevnatě a plasticky, jak rozličně je režisérem členěn. V pohybu sboristek a sboristů divák už od předehry opery může obdivovat, jak režisér společně s Martinem Schebestou a dirigentem Ivorem Boltonem kladli důležitý význam na gesta, úzké sepětí hudby, textů a dění na scéně. Mnohé fráze mají svůj přesný a odlišný pohyb na scéně, samozřejmě i v nápaditých obrazech choreografií Thomase Wilhelma . V opeře situované do Fery v Thesálii po tažení argonautů představuje sbor především děti, thesálské muže a ženy. Loy zakomponovává do celku několik antických artefaktů a v závěru velké masky. Zajímavé bylo, že když Freiburský barokní orchestr nastoupil po pauze, ozývalo se ještě před setměním sálu na začátku třetího aktu z hlediště několikrát „Bravo.“ Dirigent Ivor Bolton odvedl při nastudování velký výkon. Na třetím představení inscenace poskytl mnoho prostoru ke krásnému klidnému i vzrušivému vyznění hudby jak opernímu ansámblu na jevišti, tak orchestrálním sólistům. Především fráze plné příjemného zvuku a sytých barev jasně dýchaly. Recitativy a někdy i jednotlivé noty získaly adekvátní psychologické zabarvení. Gluckova hudebnědramatická kompozice, která je ve Vídni hrána i s řadou hudebních škrtů, zněla pod vedením Ivora Boltona neobyčejně kreativně.
Freiburský barokní orchestr, který si připomíná v letošní sezoně svou pětadvacetiletou existenci, se prezentuje v divadelních produkcích a na koncertech po světě od komorního až po operní obsazení. S úspěchem orchestr natáčí pro Harmonia Mundi (France). Mnohé jeho nahrávky na CD obdržely prestižní ocenění, jen letos získalo těleso z cen např. Edison Classical Music Award, ECHO Klasik Deutscher Musikpreis a Gramophone Award.
Alceste nebývá často na repertoáru divadel, takže stojí za pozornost ji navštívit. Loyovo teatrální vidění opery sice občas naráží u konzervativní části publika, zejména když ve finále končí otevřeně a vede lidi k zamyšlení nad cyklem života Hlediště po skončení třetího představení aplaudovalo opernímu nastudování z větší části ve stoje.
Markéta Jůzová
