Den před svými osmdesátinami, které Nikolaus Harnoncourt oslavil v širokém kruhu přátel a rodiny mimo jiné i potomky připravenou soutěží anekdot, stanul vitální nestor pionýrů poučené interpretace staré hudby v orchestřišti Divadla Na Vídeňce, aby s mladými sólisty a ansámblem Concentus musicus Wien (CMW) premiéroval scénické nastudování Haydnovy opery Svět na Měsíci (Il mondo della luna, Hob XXVIII:7, 1777). Zpožděný přenos opery přenášela 5. 12. 2009 Bavorská televize a prostřednictvím internetu ORF2, které tak – věc v našich končinách zatím nevídaná – umožnily širokému okruhu zájemců účast na premiéře představení, které jsem zhlédl ve třetí repríze v pátek 11. 12.
Harnoncourt se v Haydnově jubilejním roce věnoval skladatelovým operám systematicky: v březnu uvedl s Berlínskými filharmoniky Haydnovo „drama eroicomico“ Orlando Paladino (dostupné na webových stránkách orchestru), v červnu provedl ve Vídni dvouaktový Opuštěný ostrov, uprostřed listopadu zaznělo ve Zlatém sále Vídeňského spolku hudby aklamované koncertní provedení dvouaktovky Zmařená nevěra a 5. 12. měla premiéru inscenace Světa na Měsíci, pod níž byl režijně podepsán přední rakouský herec a režisér Tobias Moretti . Na Morettiho třetí operní režii jsem byl vysloveně zvědavý, protože po Donu Giovannim (Bregenz, 2001) nastudoval s Harnoncourtem Mozartovu operu La finta giardiniera (Curych, 2006), jejíž DVD záznam patří k mým nejmilejším. Moretti, který původně ve Vídni vystudoval hudbu a jehož herecké a divadelní aktivity již dalece překročily horizont ohraničený Komisařem Rexem (připomínám jeho zásadní účast na Harnoncourtově koncertním provedení Mozartovy Zaidy v roce 2006), i v Haydnově Světě na Měsíci potvrdil svůj spíše činoherní smysl pro scénické zhmotnění hudebně dramatických děl, která jsou zdánlivě odsouzena k živoření na stránkách hudebních učebnic a encyklopedií. O Morettiho smyslu pro scénickou komiku a drsně pravdivý humor svědčila i aktualizovaná inscenace Haydnovy tříhodinové opery (drama giocoso) v současné scénografii Renate Martin a Andrease Donhausera a kostýmech Heidi Hackl . Zatímco kostýmy byly vysloveně současné, scéna, umístěná na točně a rozdělená na laboratoř (Měsíc) a fasádu mediteránního jednopatrového domu se zahradním posezením a pohyblivým plotem, kombinovala starou dobrou modernu s futurismem. Sofistikovaný světelný design měl na starosti Olaf Winter , pod video projekcemi byl podepsán Hamid Reza Tavakoli a pohybovým poradcem byl Jevgenij Sitochin .
Harnoncourt zase jednou potvrdil svou pověst rozeného divadelníka a souhlasil s drobnými škrty v recitativech, za něž byl zodpovědný dramaturg Sebastian Huber a které Goldoniho libreto decentně zjednodušily a aktualizovaly do podoby, na níž publikum živě reagovalo. Goldoniho a Haydnovu dílu vládne podvodníček Ecclitico (Bernard Richter) , který se svými všehoschopnými kumpány provozuje futuristickou továrničku na sny, specializující se na hvězdopravectví. Zvláště nadšeným zákazníkem Eccliticovým je movitý a vilný Buonafede (Dietrich Henschel) , jemuž Ecclitico prostřednictvím moderních technologií nabízí lákavé pohledy do života na Měsíci, na němž postarší Buonafede nachází místo pro uspokojení svých erotických a autoritářských choutek. Nadšený Buonafede odchází a na scéně se v dobře padnoucím obleku objevuje odmítnutý nápadník Buonafedeho dcery Flaminie, úředník Ernesto (Vivica Genaux), a ctitel jeho služky Lisetty, sluha Cecco (Markus Schäfer). Oba jsou ochotní investovat do Eccliticova plánu přimět ještě téhož dne Buonafedeho, který se otáčí za služkou a pomýšlí na movité ženichy pro své dcery, ke svolení s trojnásobným sňatkem.
Proměna nás uvede do Buonafedeho středomořského domu, v němž strádají jeho dcery. Zatímco Flaminie (Anja Nina Bahrmann) n aříká nad osudem, Eccliticova milá Clarice (Christina Landshamer) s e rozhodne uprchnout z domu: při přelézání plotu je však přistižena otcem, hledajícím útěchu u služky Lisetty (Maite Beaumont), která má spadeno na pánovy úspory. Není to nějaká služtička, ale zkušená správkyně domácího krbu, která se nevyzná jen v pánových úsporách a v kosmetice jeho dcer, ale i ve vaření – na scéně se objeví se zakrvácenou zástěrou a čerstvě staženým králíkem. Lisetta není vůbec nadšena Buonafedeho vyprávěním o měsíčním světě, když tu se přijde rozloučit Ecclitico, kterého měsíční císař pozval na Měsíc. Buonafede jej chce následovat a po požití likéru pochybné kvality se ocitne ve stavu, který mu připomíná pobyt na Měsíci. Zdrogovaného otce naleznou dcery i služebná: nejprve se zaleknou jeho úmrtí, hned si však vzpomenou na dědictví, a když jim Ecclitico objasní otcův pravý stav, nejsou zklamány: Ecclitico jim před očima zamává vlastnoručně podepsanou závětí, kterou podroušený Buonafede právě podepsal.
Druhé dějství se odehrává „na Měsíci“, v nějž se proměnila Eccliticova laboratoř. Podvodníčkova partička se videoprojekcemi, baletem a hrou světel postará, aby se procitající Buonafede cítil jako na Měsíci: probere (a málem se utopí) v nafukovacím bazénku, hned je u něj zástup nymf (Eccliticovi parťáci coby baletní sbor), květiny zpívají, ze všech stran se ozývají lákavá echa a na plátnech běžící nahá dívka jako z Pobřežní hlídky Buonafedemu připomene, proč je vlastně na Měsíci. Eccliticova persifláž nezná hranic, a tak než představí omámeného Buonafedeho měsíčnímu císaři (převlečený Cecco) a Večernici (Ernesto), nastrojí jej podle měsíčních zvyků do růžového oblečku, který až na naivního Buonafedeho rozesměje všechny na scéně i v hledišti (zvláště dámská část publika se hlasitě bavila barevnou kombinací růžových tureckých kalhot, bolerka a vínově červených pánských tang). Buonafede prosí císaře a Večernici, která mu poněkud připomíná Ernesta, aby na Měsíc mohly (v lyžařské dvojsedačce) přiletět i jeho dcery. Císař-Cecco svoluje, ale jen s podmínkou, že na Měsíc připutuje i služebná Lisetta, která se nejprve vzpouzí usednout vedle Cecca na císařském trůnu (umpire tenisových sudí), tuší však, že tahle blamáž nebude mít dlouhého trvání, a svoluje. Před otcovýma očima jsou s Eccliticem a Ernestem oddány Buonafedeho dcery, a když už jsou téměř dokončeny všechny zásnubní formality, Buonafede přislíbí řádné věno a téměř se naučí měsíční hatmatilce, iluse je u konce: „Finita è la commedia“. Kratičké třetí dějství přináší překvapivý závěr: Buonafede poučený měsíční zkušeností se rozpomene na velkorysost a svobodomyslnost měsíčního světa a souhlasí s trojnásobným sňatkem. Všichni jsou spokojení, jen měsíčním pobytem poučený Buonafede zápasí s lehátkem, na němž pod vlivem likéru odletěl do světa na Měsíci.
Hudební nastudování v rukou Nikolause Harnoncourta bylo přes všechna očekávání vynikající: počáteční váhání fléten v ouvertuře ukončila zvednutá opona a osmatřicetičlenný CMW s Herbertem Tachezim u cembala a Lucou Piancou u loutny se představil ve vynikající formě. Zvuková kouzla smyčcové sekce brala na začátku druhého dějství dech a čtveřice horen a trubek se od předehry starala o slavnostní lesk scén s měsíčním císařem. Členové CMW si zahráli i před pobaveným publikem na scéně, na níž fagotisté Milan Turkovic a Eleanor Froelich s e dvěma hornisty předváděli zpívající květiny. Již tak konkrétní projev CMW v suché akustice Divadla Na Vídeňce umožňoval sledovat všechny Haydnovy orchestrální subtextové komentáře k dění na scéně a v jediném místě nepřekrýval pěvce, mezi nimiž těžko někoho vyzvedávat. Harnoncourtovy operní kreace doprovází charakterově přesné a témbrově vyvážené obsazení všech rolí a nejinak tomu i tentokrát. Pro Dietricha Henschela byla role Buonafedeho první komickou rolí a svým světlejším barytonem nezklamal pěvecky, natož herecky – roli si opravdu užíval a neostýchal se na scéně převléknout do trapného měsíčního úboru. Obsazení Vivicy Genaux do v podstatě vedlejší role bylo důkazem dirigentovy přesné představy o pěveckém ztvárnění postavy Ernesta a vysokého standardu divadla. Bezvadný byl i pár služebníků, přičemž jsem s uspokojením kvitoval, že Markus Schäfer nevládne jen komediálním hlasem (bezkonkurenční je coby sluha Pasquale v Orlandu Paladinovi), ale i nesporným hereckým talentem. Dámy Landshamer a Barman mne mile potěšily: nahrávky občas klamou, ovšem jejich hlasy na scéně zněly diferencovaně, nepřepjatě a sebejistě. Největším překvapením večera byl pro mne mladý švýcarský tenorista Bernard Richter, mrštný v pohybu na scéně a dobře ovládající svůj mladý a spíše útlejší hlas. Postavou a charakterově mi připomínal Tobyho Spence v loňské inscenaci Stravinského Života prostopášníka.
Pohled do dramaturgického plánu Divadla Na Vídeňce pro letošní sezonu, listování kvalitním programem s interview mezi dramaturgem, režisérem a dirigentem, portréty umělců a zajímavými literárními ukázkami z antické až současné literatury zaobírající se světem na Měsíci a to, co jsem v divadle zažil v pátek 11. 12., mne opět přesvědčily, že Divadlo Na Vídeňce, vídeňský „Nový operní dům“, je co do výběru titulů a přesvědčivého spojení kvalitních operních režií s předními evropskými pěvci prvním operním domem metropole nad Dunajem. Komu se nepodařilo zachytit inscenaci v televizi a na internetu nebo ji nezhlédl osobně, nezbývá než doufat, že přítomnost společností ORF, BR a Unitel mezi mediálními partnery bude zárukou jejího zaznamenání a zpřístupnění na DVD nosičích.
Martin Jemelka
