Vídeňská státní opera se netají tím, že dramatická tvorba Leoše Janáčka je jednou z jejích současných dramaturgických priorit. V plánu má postupně uvést obsáhlý cyklus skladatelových oper, které se studují v češtině. Ze zamýšleného projektu již dvě janáčkovské inscenace spatřily světlo světa: před loňskými hlavními prázdninami tu byla uvedena Káťa Kabanová (prem. 17. 6.) a v neděli 11. 12. tu došlo na Janáčkův operní epilog Z mrtvého domu , který zněl budovou „na Ringu“ vůbec poprvé. Káťa Kabanová se inscenačně nepovedla, přenesení děje do New Yorku začátku padesátých let minulého století kamsi do prostředí ruské emigrantské enklávy působilo násilně a povrchně, rovněž pěvecké výkony neodpovídaly renomé tohoto věhlasného divadla. I „Mrtvý dům“ vyvolá nejednoznačné reakce. Německý režisér Peter Konwitschny , který platí za výsostně avantgardního umělce, jemuž „není nic svaté“, dle očekávání rezignoval na carskou káznici, zřekl se i éry sovětských gulagů, kam v poslední době směřovaly výklady některých inscenátorů, a zaútočil na diváka neúprosnou mašinerií z prostředí uzavřené high society. Konwitschny vyšel z myšlenky, že žalářem nemusejí být jen pevné železné mříže kteréhokoliv režimu, stejně tak může dusit společnost, do níž se člověk tak či onak dostane. Je ostatně známo, že leckdy vězením z nejnesnesitelnějších dokáže být dokonce vlastní rodina.
Konwitschny a Johannes Leiacker , scénograf a navrhovatel kostýmů, situovali operu do loftu ve 44. patře. Divák nahlíží do honosné supermoderní haly s vysokým stropem a dekorativními sloupy. Vybraná mužská společnost se na první pohled skvěle baví, ostatně bar je tu snad stále v permanenci. Osazenstvo, které zřejmě povinně navléklo smokinky, však úplně svobodně nedýchá, jde totiž o mafiánský gang, v němž se každý prohřešek tvrdě trestá. A tak takřka hned v začátku opery nechává boss, hlava mafiánského gangu, z „provinivšíhose“ Alexandra Petroviče Gorjančikova stáhnout kalhoty, trýznit ho a všemožně ho dehonestovat. V tradičním závěru opery opouští Gorjančikov své vězení, takže alespoň s posledními takty probleskne náznak happy endu, Konwitschny zašlapává i tuto jiskřičku naděje: Gorjančikov je uzavřen do jedné z obrovských matrjošek, cvakne výstřel, matrjoška je rozložena a v jejím dnu „na svobodu propuštěný“ Gorjančikov umírá. Mají tedy matrjošky signalizovat, že jde o ruskou mafii? Možná. Když však vkročíte do hlediště, místo na oponu hledíte na velematný záběr, který byl pořízen z terasy divadla. S prvními tóny předehry pohled dolů „na Ring“ rychle doznává barevnou přirozenost, tramvaje, auta, lidé, vše se dává do normálního pohybu, dole pod vámi – jen pár desítek metrů od vašeho sedadla – pulzuje alespoň na filmových dotáčkách běžný ruch vídeňské tepny. Chtějí tím inscenátoři naznačit, že to, co diváka čeká, může být aktuální stejně ve Vídni jako vlastně kdekoli na světě?!
Konwitschného inscenace srší brutálními výstupy, líbivá podívaná to rozhodně není. A tak nepřekvapuje, že pantomimické výstupy ve druhém dějství nemají punc lidových frašek, ale připomínají spíše bezuzdné reje v nějakém obscénním erotickém podniku. Možná, že to byly právě tyto sekvence, které pobouřily část premiérového publika, které pak inscenátory při závěrečné děkovačce vybučelo. Konwitschny zjevně diváka nešetří, ale herci jsou na tom stejně. Rvačky a bitky mafiánů v loftu nepůsobí „jako“, mají punc tvrdé reality. Režisér své svěřence neprohání pouze po scéně v mafiánském loftu, musí si to zamířit i do foyer a mezi diváky, octnou se i na galerii, kam v jednu chvíli musí i torzo instrumentalistů.
Janáčkův epilog Z mrtvého domu – stejně jako předtím Káťu Kabanovou – hudebně nastudoval Franz Welser-Möst , generální hudební ředitel Vídeňské státní opery. I tentokrát mu orchestr zněl úžasně barevně, ba mnohdy až opojně. Výkon instrumentalistů byl jednoznačným plusem uvedení tohoto titulu. Na druhé straně češtině pěvců bylo rozumět prabídně – pouze tu a tam nějaké slůvko, a to ještě, když se orchestrální hrob ponořil do piana. Nemyslím si však, že by se situace podstatněji změnila, kdyby Welser-Möst na šíři dynamiky ubral. Mezi pěvci, kteří byli vybráni z tzv. středního pole a jejichž jména našinci neřeknou téměř nic, nefiguroval ani jeden Čech(!). Takže omylem byla už namemorovaná artikulace, která ještě utrpěla akcentem podle národnosti pěvce.
Premiéra zřejmě úplně vyprodána nebyla. „Mrtvý dům“ bude tvrdým oříškem i na reprízách. Obdobně jako Káťa Kabanová hraje se i „Dům“ bez pauzy, takže inscenace vydá na slabou hodinku a tři čtvrtě. Sevřenost příběhu tím jen získává. A základní otázka: má se náš ctitel Leoše Janáčka vydat do rakouské metropole, aby zhlédl tuto provokativní inscenaci, když české slovo sotva uslyší? Tady je každá rada drahá. Ostatně kde jinde lze tuto operu v dostupných zeměpisných šířkách zhlédnout?! Militantním vyznavačům tradičních režijních pojetí takovéto cestování však nedoporučuji. Mohli by utrpět újmu na zdraví. Empatický divák si však může přiznat, že Konwitschného superoriginální výkladový úhel pohledu není ve své logice úplně scestný a nelogický, byť si s Janáčkovým libretem, které si skladatel sestavil podle Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu, do noty zdaleka harmonicky nekápne. Skladatelovo libreto, byť i to je drsné a neromantické, se jeví ve světle Konwitschného vize jako přece jen poněkud něco archaičtějšího a odtažitého. Přesto lidštějšího a optimističtějšího. Brutální Konwitschny vám totiž sebere i ty poslední záblesky jakékoliv naděje.
