Letošní Wiener Festwochen byly ve znamení tvorby Albana Berga, jehož životní dráhu připomnělo dvojí jubileum – od narození uplynulo 125 a od smrti 75 let. Obě jeho opery – Wozzeck a Lulu – stále vzrušují a podmaňují jak svým naléhavým společenským obsahem, vypjatým dramatismem i hlubinnými sondami do samé podstaty lidského vědomí i podvědomí, tak rovněž dokonalým sepětím obsahu a formy.
Alban Berg se v obou dílech zajímá o nitro člověka narušeného a vykolejeného, v první z oper je hrdinou společenskými poměry i tragickým osobním údělem deptaný voják Wozzeck, v druhé žena – sexuální fantom Lulu, jakýsi anděl s ďáblem v těle, která chce ovládat a je sama ovládána bezcitným okolím. Obě opery jsou tragickým obrazem společenských vyděděnců, obrazem krutým a nelítostným. Jednání všech postav jako by bylo determinováno jakýmsi magickým trojúhelníkem, jehož odvěsnami jsou sociální závislost a erotika a přeponou smrt.
Ne náhodou si vybral Berg jako předlohu činohry s naturalistickým zobrazením samého dna lidské existence. V případě Wozzecka obnažil kruté a surové prostředí v duchu Georga Büchnera potlačující v každém víru a naději se z toho všeho vymanit, v případě Lulu, jejíž předlohou byla dramatická bilogie Franka Wedekinda Erdgeist a Die Büchse der Pandora , přinesl přesný obraz dekadentní doby počátku 20. století.
Berg zhudebňuje zhuštěný činoherní text, vypjatým dramatismem a sarkasmem nabíjí kažou hudební frázi, každou větu, každou repliku chápe coby psychologickou sondu do nitra postav, ty často jednají v afektu, euforii a psychotické vyšinutosti. Přitom otevřel nové možnosti výrazu díky atonalitě a dodekafonii, dal těmto neotřelým zvukovým asociacím obsah a funkční propojení s látkou, syžetem a jednotlivými situacemi i rozvinutou psychologií postav, a to nejen hlavních, ale všech, až po nejmenší epizody. Hudební formy ctí Alban Berg nadevše, důraz klade na instrumentální mezihry, které završují a zároveň předjímají dramatické jádro probíhajících obrazů. Berg plně využívá možnosti monologů coby „okna do duše“ stejně jako možnosti zpívat přes sebe, najednou, umění, které již do dokonalosti přivedl Mozart a které znovu oživuje. Vzpomeňme jen křížící se vokální souboje hlasů v dialozích Lulu či skvělé ansámbly v šatně kabaretu či v pařížském obraze nebo jedinečný kvartet v obraze londýnském.
Důležitá byla ovšem inscenační stránka obou operních představení v Theater an der Wien. Samozřejmě že v poslední době ani Wozzecka, ani Lulu neminuly pochybené aktualizační tendence, které stojí na bludu, že když přesuneme děj do současnosti, podtrhneme tím nadčasovost tématu a jednání postav přiblížíme dnešnímu divákovi. Opak je pravdou. Bergovy postavy jak u Wozzecka, tak u Lulu jsou pevně spjaty se svou dobou, jejich jednání je ze značné části determinováno sociálními vztahy a společenskými náležitostmi časově přesně určené doby, na jejímž pozadí dochází k vnitřním zápasům, psychickým depresím a euforiím končícím sebevraždami a vraždami. Bergova atonalita přesně postihuje duševní tíseň všech postav, které jednají pod vnějším tlakem, pod vlivem nežádoucích instinktů a touhy podmaňovat si jeden druhého a zároveň ho morálně soudit. Wozzecka ani tak netrápí jeho společenské ponížení jako hejtmanovy a doktorovy výsměšné invektivy, jak žije amorálně. Totéž platí i o Lulu, která fascinuje muže i lesbické ženy a přitom je i sebe drtí, stahujíc všechny do morálního bahna a duševní zhouby.
Nebylo tedy náhodou, že obě inscenace zůstaly věrny dobovému obrazu jak v kostýmech, tak v psychologických vztazích, že se konečně na tak významném festivalu, jako jsou Wiener Festwochen, prosadila jevištní i životní pravda odpovídající látce i autorovu záměru podrobně zachytit sebemenší hnutí často psychicky vyšinutých jedinců.
Wozzecka režíroval Stéphane Braunschweig , který se ještě nedávno také „mýlil s dobou“ oblékaje postavy do současných kostýmů, ale Wozzecka nechal žít v době Albana Berga. Kostýmy navrhl Thibault Vancraenenbroeck . Každou scénu obdařil režisér naturalistickou přesností na jedné straně a kulminující senzibilitou, expresí v jednání postav na straně druhé, neváhal až drasticky vyhrotit psychofyzické jednání v ostrých zvratech a vyšinuté gestice. Nadsázka souvisí ovšem vždy s dramatickou kulminací a gradováním jednotlivých situací.
Sama scéna, jejímž autorem je sám režisér, byla povýtce náznaková: dvě šikmy a rudě krvavý koberec na jevištní podlaze vytvářely dostatečný prostor k dramatickým akcím sólistů i působivým sborovým scénám.
Středem pozornosti byl samozřejmě Wozzeck (Georg Nigl ), na první pohled pasivní, ale uvnitř doutnající hněvem a touhou po odvetě. Marie (Angela Denoke ) byla onou typicky „hříšnou světicí“, jedinečně se dařilo vyhmátnout satirické ostří u negativních postav poživačného hejtmana (Andreas Conrad ) a vyšinutého doktora (Wolfgang Bankl ).
Neméně plastické byly i další postavy – exhibicionistický supersamec Tambourmajor (Volker Vogel ), rovněž výraznou kresbou se vyznačovaly také postavy prostitutky Margret (Magdalena Anna Hofmann ), Wozzeckova kamaráda Andrese (Eric Stoklossa ) a blázna (Heinz Zednik ), jakož i miniportréty obou tovaryšů (Tijl Faveyts a Christian Miedl ).
Hudební stránka našla dokonalého interpreta v dirigentovi Danielu Hardingovi , který koncipoval jednotlivé obrazy jako kompoziční celky, každou frázi dynamicky ozvláštnil a zejména mezihry vygradoval do zvukově fascinujících poloh. Nevadilo, že režisér Braunschweig zapojil mezihry do jevištního proudu akcí, naopak dílo získalo ještě na celistvosti a dynamice.
Režisér Lulu Peter Stein se jevištní pravdivosti nezpronevěřil nikdy, třebaže také používá náznaku a stylizace. V Lulu promyslel každou scénu do všech souvislostí, každý sebemenší detail propracoval s přesnou dimenzí dobových atributů a psychických stavů jednotlivých postav. Jednání všech bylo dynamické, eruptivní, vždy bylo konkrétní a smysluplné. Peter Stein se také mohl opřít o poměrně detailně rozpracovanou scénu (Ferdinand Wögerbauer ) i do všech detailů domyšlené kostýmy (Moidele Bickel ) přesně odrážející společenské prostředí i letoru jednotlivých aktérů děje.
Těžiště inscenace leželo na představitelce Lulu. Laura Aikin přesně postihla její erotickou vyzývavost i vnitřní smutek, její duševní rozpolcenost i vrozenou smyslnost, ale na druhé straně spolu s režisérem zdůraznila bezbrannost jejího života. Lulu, jak ji chápe Petr Stein v souhrnu jednotlivých obrazů, je veskrze tragickou postavou, rozdává tělesnou rozkoš, ale zároveň způsobuje duševní trýzeň sobě i druhým, rozsévá smrt, aby se nakonec ona i její lesbická milenka staly obětmi perverzního vraha. Užijme poněkud obscénní metaforu: Lulu je sice „veselá v rozkroku“, ale smutná na duši, citově vyprahlá. Tak si ji zřejmě představoval Frank Wedekind, tak ji bezesporu ztvárnil Alban Berg a tak ji jedinečně postihli režisér Stein a Laura Aikin. To platí o představení jako celku, každá scéna má svůj vnitřní rytmus, každá je tragigroteskní, každá se vrývá hluboko pod kůži. Lulu jedná často jako běsnící zvíře, aby vzápětí upadla do malomyslnosti a hluboké deprese. Galerie jejích manželů, milenců a obdivovatelů (i obdivovatelek) byla pestrá a barvitá. Vždy přesně vystihovali osudovou závislost všech na erotické přitažlivosti Lulu, ať už to byl vnitřně rozpolcený malíř (Roman Sadnik ), zuřící medicinální rada (Robert Wörle ), sociální vyděděnec Schigolch (Franz Mazura ), z vnitřní rovnováhy naprosto vyvedený dr. Schön (Stephen West ), vášnivou neukojeností pronásledovaný Alwa (Thomas Piffka ) a nezlomnou citovou odevzdaností i smyslnou náruživostí poznamenaná hraběnka Geschwitz (Natascha Petrinsky ) i celá galerie dalších, tu větších, tu menších postav, které byly mnohdy obsazeny stejnými interprety.
Hudebně nastudoval Bergovu Lulu dirigent Daniele Gatti s patřičnou dramatičností i až opulentním zvukovým leskem. Dynamičnost i hloubka jednotlivých scén vždy dýchala hudebním posvěcením i dokonalou promyšleností jednotlivých temp. Znovu se potvrdilo, že bylo velkým přínosem pro dílo zařazení třetího aktu, který dokončil Friedrich Cerha. Tento akt je pro vyznění díla neobyčejně důležitý, jak z hlediska děje, tak i hudebně. Vysoké profesionální parametry opět potvrdila také kolektivní tělesa: Mahler Chamber Orchestra a Arnold Schönberg Chor .
