S nadcházejícím Mozartovým rokem 2006 se objevují v operním repertoáru tituly Mozartových oper dlouho či vůbec nehraných. Úmysl nastudovat také zcela raná díla se setkal s rozporuplnými ohlasy. Ty se ozývaly i před plánovanou inscenací opery seria Lucio Silla v Divadle na Vídeňce, ovšem opět se jednou ukázalo, jak nutné je vyvracet předsudky.
Premiéra nového nastudování Mozartovy v pořadí šesté opery Lucio Silla se uskutečnila 14. 5. v rámci festivalu „Wiener Festwochen“ (podávám zprávu o veřejné generálce 10. května, která se od premiéry lišila pouze tím, že pánové v orchestřišti ještě nebyli ve večerním, jinak bylo vše tak, jak má být). Lucio Silla je opera seria se vším, co k ní patří: má tři dějství s expozicí, zápletkou a rozřešením dramatického konfliktu, má hlavní (historický) děj, a vedlejší (milostný) příběh, příslušný počet hierarchicky odlišených osob (dva protagonisty, podřízený pár, důvěrníka, sluhu či podobnou funkci), motivy, které se navzájem proplétají a ovlivňují, afekty (soustředěné do doprovázených recitativů a technicky obtížných árií), rétoriku (koncentrovanou v secco recitativech). Psychologie osob je redukována na „filtrované“ vlastnosti (dobro, zlo, velkomyslnost, závist atd.). A konečně náhlé řešení, vedoucí ke šťastnému konci, „lieto fine“. Opera vznikla na objednávku pro zahájení karnevalové sezony v Miláně, kde měla za Mozartova řízení premiéru 26. 12. 1772. Bylo to po operách Mitridate (1770) a Ascanio di Alba (1771) jeho třetí dílo pro Milán, a i když se můžeme domýšlet, že nad partiturou psanou šestnáctiletým mladíkem stále ještě bdělo přísné oko otcovo a i když v ní Mozart na základě libreta Giovanniho de Gamarry požadavky typu opery seria naplnil, přece jen už jsou zde i náznaky loučení s pevnou normou a ohlašuje se silná individualita divadelně cítícího hudebníka. Především je tenorový part hlavní postavy, po níž je opera pojmenována téměř prost virtuozity. Z dopisu Leopolda Mozarta víme, že pro onemocnění zvoleného představitele zaskočil zpěvák bez velkých jevištních zkušeností Bassano Morgnoni. Osm dní před premiérou však stěží mohl Mozart (i při svém rychlém pracovním tempu) roli od základu přepsat; Lucio nemá žádné doprovázené recitativy a jeho role je evidentně vědomým kontrastem k ostatním rolím. Vyžaduje dobře zpívajícího herce, bez jeho hereckého podílu by se při vší cenné hudbě jednalo o smrtelnou nudu. Leopold Mozart, který o Morgnonim nehovoří právě příznivě, asi nebyl zcela spravedlivý a nabízí se otázka, zda právě takovéto pojetí hlavního hrdiny nebylo skladatelovým záměrem; ani Don Giovanni přece nemá árii v pravém slova smyslu. Pro další dvě role měl Mozart k dispozici dobové hvězdy, kastráta Venanzia Rauzziniho pro roli Sillova protivníka senátora Cecilia, a Annu Luciu de Amicis-Buonsol pro roli jeho snoubenky Giunie. Druhý pár, Ceciliův přítel Cinna a Sillova sestra Celia, byl od samého začátku zvláštní: Cinnu, rovněž kastrátovou roli, totiž zpívala už při premiéře žena. Podle některých tvrzení bylo toto obsazení jasným znamením, že slavná éra kastrátů už pomalu dohasínala, ale je zde samozřejmě další otázka: bylo obsazení ženou skutečně z nouze ctnost, nebo to byl opět Mozartův záměr? Právě tato různá vybočení z normy či její „nedokonalé“ naplnění režisér Claus Guth výtečně využil a inscenaci lze považovat za velmi šťastné vykročení do nové historie Divadla na Vídeňce.
Do tohoto divadla, řadu let zanedbávaného a používaného vlastně jen pro staggionová představení či muzikál, se totiž začíná vracet operní život. Lucio Silla se má stát součástí jeho repertoáru pro příští rok. Hudební nastudování připravil a dirigoval Nicolaus Harnoncourt . Zdá se, že také díky jemu jsou jasně slyšitelné ony tóny, které známe z vrcholných Mozartových děl – temný démonismus Ceciliovy scény na hřbitově (7. scéna 2. dějství), který známe z Dona Giovanniho , lehká koketerie, jež se naplno rozvinula v CosĚ fan tutte (part Celie) a podobně. Orchestr Concentus musicus hraje pod Harnoncourtovým vedením energicky a velmi kontrastně, což plně odpovídá režijnímu pojetí Clause Gutha. Místo pobřeží Tibery s ruinami, místo dekorací se slavnými římskými hrdinkami a římskými monumenty se Cinna a Cecilio poprvé setkají na zanedbaném bezútěšném místě. Špinavě bílé kachlíky vystřídají v dalších scénách různé stupně šedé, nejtmavší je scéna ve vězení. Sillův palác se proměnil v betonový bunkr, zcela bez ozdob a s kruhovými průhledy, hraje se v několika jeho poschodích a točna a osvětlení umožňuje i mezi bílou a šedou vytvořit mnoho náladových stupňů. Jak v dekoracích i kostýmech se pracuje se spojením historizujících elementů a jejich zcizením (scéna a kostýmy Christian Schmidt ).
Pro šest rolí Mozartovy opery bylo nalezeno vynikající obsazení: Kurt Streit jako Lucio Silla vytvořil postavu rozervance, neschopného svou moc unést a využít ji, pronásledovaného (oprávněným) strachem ze spiknutí. Z absence virtuózních pěveckých čísel vytvořil velké plus: využívá recitativního přednesu, parlanda, dramatického zpěvu i ariosa a ze schematické barokní figury vytvořil živého tvora. Šedou eminenci příběhu, tribuna Aufidia zpíval spolehlivě Cornel Frey . Sillova protihráče Lucia Cinnu zpívala i hrála výtečně Annette Dasch , v roli jeho přítele, senátora Cecilia, předvedla vynikající výkon Bernarda Fink . Opera má dvě ženské role, Ceciliovu snoubenku Giunii a Sillovu sestru Celii, zde odlišené i opticky jako ostré protiklady (černá a bílá). Guinia je zmítána mezi věrností vypovězenému snoubenci Ceciliovi a Sillou, který se o ni uchází; ztělesnila postavu v hlubokém zoufalství a na pokraji šílenství, koloratura, v níž už zaslechneme tóny Královny noci, naprosto korespondovala se stavem její duše. Pěvecký i herecký výkon Patricie Petibon v roli Giunie byl vrcholem představení. Celii, naivní a nesmělou divku, která si postupně uvědomuje své ženské zbraně a učí se je uplatňovat (vynikající duet s Cinnou) ztělesnila Martina Janková . Její čistý, průzračný soprán je pro mozartovské role jako stvořený. Vynikající byla její sólová árie (č. 15), čistá dívčí radost a naděje lásky.
Za zvláštní zmínku stojí však ještě jednou režie. V závěru podle libreta velkomyslný Silla odpustí svým nepřátelům, vzdá se Giunie, která si vezme Celia, a svou sestru provdá za Cinnu. Tak se to žádalo, ovšem schematičnost takového závěru je nabíledni. V této inscenaci je Silla při závěrečné scéně v prosté košili, působí částečně rezignovaně a částečně netrpělivě, jako by jej již veškeré ty mocensko milostné záležitosti nudily. Odpouštějícím gestem spojí dvojice a odejde. Na scéně zůstanou dva páry – rozpačité z náhlého rozuzlení, strnulé v jakémsi tableau, zatímco sbor, umístěný tentokrát v lóžích po stranách jeviště (Arnold Schoenberg Chor ) vzdává poctu Římu a Kapitolu. Vtom se Lucio Silla objeví na ochoze nad čtveřicí, má na sobě opět purpurový plášť, odznak své diktátorské moci, a s ďábelským gestem hledí na ty, kteří zůstali dole pod ním: jeho velkomyslnost byla jeho největší intrikou – teď se začne odvíjet nový příběh. Vynikající tečka a domyšlení všeho toho, co na Mozartově opeře z dobové normy vybočuje.
