Zdravotní indispozice přinutila na konci prázdnin Nikolause Harnoncourta odřeknout koncerty s Vídeňskými filharmoniky v Luzernu a Londýně a druhá dvojice koncertů (14./15. 11. 2009) abonentní řady ansámblu Concentus musicus Wien (CMW) ve Zlatém sále vídeňské Společnosti přátel hudby se stala po přeložení první dvojice koncertů (Händel, Purcell) na druhý lednový víkend roku 2010 úvodem k již 32. sezoně CMW ve vídeňském Musikvereinu. Přestože jsou Harnoncourtovy abonentní koncerty vždy bohatě navštíveny domácími i turisty a setkávají se s nadšeným přijetím u publika, úspěch Haydnovy koncertně provedené opery Zmařená nevěra (L‘infedeltà delusa: burletta per musica in due atti , Hob. XXVIII:5) byl díky dirigentově zaujetí a skvělé pětici sólistů mimořádný a alespoň v sobotu 14. 11. přinutil posluchače k ovacím ve stoje. Po březnovém berlínském nastudování Orlanda Paladina a červnovém provedení Opuštěného ostrova ve Vídni byla Zmařená nevěra již třetím letošním Harnoncourtovým setkáním s operami Josepha Haydna. Měl bych se opravit: nastudování dvouaktové burlesky s poněkud komplikovaným dějem plným schválností a převleků mělo být možná koncertní, ovšem přítomnost sopranistek Juliane Banse (Vespina) a Martiny Jankové (Sandrina), kolegyň z curyšské opery, učinila z koncertu divadelní představení o dvou mileneckých párech a jednom zaslepeném otci. Juliane Banse, kterou jsem dosud znal spíše z charakterních rolí a která za Harnoncourtova vedení naposledy zazářila v Curychu v Schumannově Jenovéfě, prokázala v převlekových výstupech Vespiny ve druhém dějství nesporný herecký a pěvecký komediální talent a paní Janková, vedle níž jsem měl to štěstí na pódiu usednout, hrála svou neposlušnou dcerušku a věrně milující dívku i ve chvílích, kdy pódium patřilo kolegům. Herecky, nikoliv však pěvecky za dámami zaostávali Werner Güra (Filippo) a Florian Boesch (Nanni) a zvláště toporným se ukázal být Afroameričan Kenneth Tarver (Nencio), jehož spolehlivý a příjemný lyrický tenor však kompenzoval všechnu nervozitu z debutu ve Společnosti přátel hudby. (Pozorovat starostlivého Harnoncourta, jak očima pomáhal debutujícímu Tarverovi a pohledem téměř nezavadil o své „staré známé“, bylo až zábavné.) O hře CMW nelze mluvit jinak než v superlativech: od předehry bylo jasné, že hráči jsou ve skvělé formě, o čemž svědčila nejen oduševnělá a lyrické pasáže komentující hra smyčcové sekce s Erichem Höbarthem u pultu prvních houslí, příznačné Haydnovy humorné pasáže ve fagotech anebo sebevědomé vstupy lesních rohů a trubek, ale i ekvilibristická hra tympánisty a sofistikovaný doprovod recitativů z rukou dnes už legendárního Herberta Tacheziho . Znovu jsem se však přesvědčil o Harnoncourtově nevyzpytatelnosti: do Vídně jsem se vypravil s důkladnou znalostí libreta a Doratiho nahrávky z června 1980, vitální objevovatel méně známých Haydnových světů mne však opět překvapil řadou detailů v orchestrálním doprovodu, zaujetím Haydnovou partiturou, spolehlivým doprovodem sólistů a přesvědčením, že Haydnovy opery patří do operních, a nikoliv jen koncertních domů. Mimořádný večer, při němž se publikum hlasitě bavilo, zakončily ovace ve stoje a výkřiky bravo, které bez přehánění patřily především Martině Jankové, věrné ctitelce jubilantů Haydna a Harnoncourta.
Martin Jemelka
