První premiérou letošní sezony ve Volksoper byla opera Irrelohe Franze Schrekera (světová premiéra – 1924 v Kolíně nad Rýnem, dirigent: Otto Klemperer). V Rakousku bylo toto fascinující dílo uvedeno pouze koncertně v roce 1989. Inscenace zahájila společný projekt Volksoper a Státní opery „Entartete Musik – Wieder entdeckt“ (Zvrácená hudba – znovuobjevená) k 60. výročí porážky nacismu a konci 2. světové války. V jeho rámci budou uvedeny opery autorů, jejichž tvorba byla nacisty z rasových nebo ideových důvodů označena za „zvrhlé umění“. Monacký rodák Franz Schreker, mající po otci české předky, byl jako většina nacistickým zákazem postižených tvůrců židovského původu. Hudební vzdělání získal ve Vídni a od roku 1920 učil skladbu na vysoké škole v Berlíně (mezi jeho žáky patřili Ernst Křenek a Alois Hába). Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 musel přestat učit a v roce 1934 umřel. Téměř celá jeho operní tvorba se vyznačuje strhující dramatičností a vypjatým, odvážným erotismem. Vyznačuje se tím i Irrelohe. Temný příběh, jehož autorem je skladatel, vypráví o degenerovaném rodu hrabat z bavorského zámku Irrelohe, kteří se vyžívají v sexuálních excesech a znásilňují mladé dívky. Hlavními aktéry jsou stárnoucí hospodská Lola, kterou před třiceti lety na její vlastní svatbě brutálně znásilnil před zraky snoubence hrabě z Irrelohe. Z tohoto spojení vzešel mírně retardovaný Petr, který žije s matkou a miluje Evu, dceru hajného. Avšak o tu se začíná ucházet pohledný hrabě Heinrich z Irrelohe a posléze se s ní ožení. Jako jeho otec i on je zatížen neovladatenou sexuální agresivitou, ale dokáže tento pud potlačit a vyčká s pohlavním stykem na svatební noc. Svatba přinese vyvrcholení dramatu. Skupina vesnických muzikantů v čele s bývalým snoubencem Loly Christobaldem se chtějí hraběcímu rodu pomstít a zámek postupně zapálí. Plameny přinesou očistnou katarzi pro Heinricha a pro Evu nový začátek.
Schrekerova hudba skvěle postihla patologicky vybičovanou vášeň naddimenzovaným zvukem strhujícího účinku. Autor s neselhávajícím citem koncipuje uchvacující proud dramaticky sugestivních scén, divadelně efektních kontrastů. Nechybí zde ani pasáže s téměř italsky vřelou melodikou. Fascinující je wagnerovsko-straussovská brilatní instrumentace, zvrásněná expresionismem. Znovuobjevená tříaktová opera patří dle mého názoru k vrcholným dílům operní tvorby 20. století a vídeňská inscenace se stala reprezentativním uměleckým činem. Zkušený dirigent Dietfried Bernet interpretoval dílo s neobyčejným vnitřním napětím, sugestivně a s citem pro dynamické gradace. Orchestr Volksoper podal pod jeho vedením jeden ze svých nejlepších výkonů v posledním letech. Režisér Olivier Tambosi přenesl příběh z 18. do 20. let minulého století (výprava Frank-Philip Schlössmann ). Po stranách scény jsou na dvou šikmách umístěny kavárenské stolky, tři nahé mladé statistky funkčně evokují neovladatelnou sexualitu a hrabě Heinrich je na jeviště spuštěn v kovové kleci jako divoké zvíře. Trio muzikantů-žhářů je stylizováno v groteskních maskách cirkusových klaunů, z nichž se posléze vyklubou příslušníci nacistických jednotek SA.
Americký tenorista John Uhlenhopp byl přesvědčivým hrabětem Heinrichem, barytonista Wolfgang Koch plasticky podal roli zakomplexovaného a velmi citlivého Petra a známý rakouský tenorista Kurt Schreibmayer na sebe upoutal pozornost v roli touhou po pomstě hnaného Christobalda. Vrcholnou kreaci vytvořila v hlavní postavě Evy švýcarská mezzosopranistka Heidi Brunner . Anne Gjevang byla věrohodnou Lolou, prezentující psychoanalytickou studii ponížené a téměř vyšinuté stárnoucí ženy, odevzdaně nesoucí svůj těžký úděl. Schrekerova opera byla příznivě přijata jak publikem, tak kritikou a hojně navštíveno bylo i celkem osm repríz.
