Theater an der Wien otevřelo letošní sezonu Händelovou operou Semele v hlavní roli s Cecilií Bartoli (koprodukce s operním domem v Curychu). Čtyři představení byla dlouho dopředu vyprodána a před začátkem toho posledního stála u vchodu řada zoufalců marně se snažících dostat se dovnitř. Jakkoliv je Theater an der Wien vždy plně obsazen, tentokrát byl nacpán k prasknutí. Splnila tato produkce očekávání?
Georg Friedrich Händel dokončil svou operu Semele na text Williama Congrevea v roce 1744. Příběh princezny Semele, která odmítne pozemského ženicha, aby svou lásku věnovala nejmocnějšímu – Jupiterovi, možno brát jako barokní alegorii s morálním podtextem „Lidé, neusilujte o nic víc, než vám přísluší.“ Semele zatouží po božské nesmrtelnosti a to se jí stane osudným. Shoří plamenem a z jejího popela povstane nový bůh – Bakchus. Svým způsobem takto Semele přeci jen rovnosti s bohy dosáhne.
Hudebního provedení se ujal soubor Les Arts Florissants pod taktovkou Williama Christieho . Jeden z pionýrů historické „aufführungspraxis“ nebyl v případě tohoto představení příliš v kondici. Patrně vinou dirigenta, zakladatele souboru Williama Christieho, nezněl orchestr tak, jak by měl. Frázování, artikulace, vyzdvižení jednotlivých melodických linek, agogika typická pro barokní operu byli setřeny, a tak výkon orchestru působil rozpačitě, nevýrazně a bez vnitřního zaujetí, jakoby hudba plynula sama o sobě (jaký rozdíl oproti preciznímu hudebnímu nastudování Monteverdiho Korunovace Poppae v provedení Balthasar-Neumann-Ensemble pod taktovkou Christophera Mouldse na téže scéně v loňském roce).
Jak Monteverdi, tak Händel byli režijním dílem Kanaďana Roberta Carsena . Má velký cit pro hudbu, scénická gesta jsou v souladu s ní, reagují na ni a jeho režije jsou velmi „herecké“ a živé, přesto ale v souladu s dílem, jeho obsahem a hudebním vyjádřením. Carsen nejde proti skladateli, naopak jeho dílo obohatí mnoha komickými a aktuálními prvky, jeho režie je přirozená a nápaditá. Na jednoduché scéně s velkou postelí uprostřed (u obou inscenací) rozehraje drama lásky, vášně, zklamání a vítězství. Velkou pomoc, zejména v práci se sborem poskytl choreograf Phillipe Giraudeau . Za jednoduchou, funkční a přitom nápaditou výpravu je zodpovědný Patrick Kinmonth , například na konci 2. dějství se celá scéna v paláci Semele a Jupitera rozsvítí jako noční obloha a Jupiter přinese Semele modrý míč – Zemi. Kostýmy sboru byly velmi elegantní – dámy ve večerních toaletách, pánové ve smokingu, příslušníci „královského“ dvora – Juno a Jupiter se inspirovaly anglickým královstvím (včetně detailu jako Johnny Walker Whiskey, vlněný pléd, letenka British Airways, britský tisk s podtitulem „It‘s Offical! Semele in Heaven!“). Podobnost patrně byla režijním záměrem. Podobných nápadů je v představení celá přehršel. Například závěrečné orgie se šampaňským na oslavu nově zrozeného boha Bakcha se na opakování sborového motivu („Happy! Happy!“) znovu a znovu objevují lokajové s novými lahvemi šampaňského a v samém závěru opery si nejprve truchlící Jupiter brzy najde novou náhradu v jedné z přítomných dam pod přísným pohledem Juno.
V dnešní době musí operní pěvkyně/pěvec nejen dobře zpívat (přičemž by jí/mu mělo být automaticky dobře rozumět), ale i hrát a především vypadat. To jsou mnohdy přílišné nároky a ne každý je schopen je splnit. O mistrovském pěveckém umění Cecilie Bartoli není třeba dlouze psát. Mimo to je i velmi dobrá herečka. Přestože se jejímu technickému vybavení nedá nic vytknout, koloratury byly intonačně i rytmicky perfektní a uzpívat je v mnohdy krkolomných pozicích na scéně není jen tak, působila místy barva jejího hlasu hrubě. Nicméně byl její výkon, podle očekávání, výborný. Mně osobně víc než diva zaujal její partner – americký tenorista Charles Workman jako Jupiter. Herecky naprosto přirozený, s příjemně zabarveným a technicky velmi dobře vybaveným hlasem, byl ve své roli na jevišti věrohodnější než jeho partnerka. Odlehčení a vtip vnesly do inscenace dvě postavy – Juno (Birgit Remmert ) a její asistentka Iris (Kerstin Avemo ), které se nebály udělat si ze sebe legraci a ještě k tomu skvěle zpívat. Pro pořádek je třeba uvést i další postavy: zklamaný ženich Athamas (Matthew Shaw ), sestra Semele Ino (Malena Ernman ) a otec Semele/bůh spánku Somnus (David Pittsinger ). Všichni účinkující byli jeden velmi dobře sehraný tým, z něhož nikdo nevyčníval a jehož kvality nikdo nekazil. Sólisty doplnil početný Arnold Schoenberg Choir pod vedením Erwina Otnera , jak je v Theater an der Wien obvyklé. Jako vždy podal solidní výkon, byť bylo na jeho interpretaci znát, že se svým zaměřením orientuje spíše na hudbu 20. století.
V posledním představení byla oproti generálce znát hlasová únava, především u obou hlavních představitelů – Semele a Jupitera, a tak co nešlo uzpívat, vylepšili hereckou akcí. Semele se jednoduše povedla a doufejme, že tomu tak bude i v případě dalších představení. Theater an der Wien je ambiciózní scéna, odvážnější a širší ve svém repertoáru a jeho jevištním ztvárnění než její konkurentka Staatsoper. A to je dobře.
