Velkou romantickou operou Richarda Wagnera Tannhäuser a Zápas pěvců na Wartburgu v moderním pojetí režiséra Clause Gutha se rozloučilo odstupující vedení Vídeňské státní opery se sezonou 2009/2010. Premiéru 16. června 2010 ocenilo publikum protichůdnými reakcemi, průběžné nesouhlasné projevy bučení často střídaly ovace nadšeného přijetí.
Rakouský dirigent Franz Welser-Möst zvolil po dohodě s režisérem volbu znění v drážďanské verzi, na jeho přání svolil Guth u ouvertury k její interpretaci bez scénického aranžmá. Tříaktové dílo vystavěl dirigent po zvukové i dynamické stránce architektonicky a jednotlivým obrazům vtiskl silné emoce strhujícího hudebního vyprávění. Orchestr Vídeňské státní opery vedl dirigent s niterným pochopením pro dramatickou gradaci přizpůsobené typu romantické velké opery. Jemnými odstíny přednesu, zvukomalby i širokého dynamického rozpětí podpořili hráči mnohovrstevnatý výklad Wagnerova strhujícího díla. Režisér Claus Guth přiblížil výklad opery až sarkasticky aktuálně publiku evropské metropole, která v historii představovala habsburské dějiště rakouského mocnářství. Znamenitě k jeho společensky atakujícím záměrům přispěla velkolepá výprava Christiana Schmidta , jenž návrhy kostýmů a interiérů i exteriérů lokalizoval buď k neutrálně strohým obrazům místa i času, do nichž bylo možné projektovat skrz libreto prostupující germánskou historii od středověkých minnesängrů po současnost, nebo naopak konkrétně situoval obrazy k Vídni, přičemž zakomponoval do ústředních scén na jeviště i výseky z foyeru Vídeňské státní opery. Prvky historismu i surrealismu prostupovaly zřetelně jeho aktuální koncepci, ve které nechal Tannhäusera zmítat v emocích smyslné erotické lásky, touhy a zodpovědnosti na spletité osobní cestě hledání odpuštění a pokání. Tenorista Johan Botha je vynikajícím představitelem energického rozervance, jenž zpívá fenomenálním sytým hlasem. Jeho protihráč barytonista Christian Gerhaher hraje dějinnou postavu Wolframa von Eschenbacha s vnitřním excentrickým svárem a hlasu propůjčuje velkorysou lyriku. Sopranistka Anja Kampe obdařila Alžbětu, neteř lantkraběte, odstíny vnitřně ukázněné vášnivé povahy a svou vokální flexibilitou prokázala, že je výbornou Wagnerovou interpretkou. Venuše Michaely Schuster je adekvátní heroinou mísící démoničnost s přízemností, přičemž mezzosopranistka je živelně nejpřesvědčivější ve středních vokálních polohách. Ain Anger , Hermann, lantkrabě durynský, Gergely Németi , Walther von der Vogelweide, a Alexandru Moisiuc , Biterolf, dodali nastudování grácii hlasů na pozadí upjaté strohosti povah pohybujících se v magických kruzích mezilidských vztahů, v nichž láska a intriky vyznívají nadčasově. Všichni sólisté s výjimkou Petera Jelositse (Jindřich, písař) v těchto rolích ve Vídeňské státní opeře debutovali. Sarkastická aktuálnost debutantů scénického týmu Clause Gutha i Christiana Schmidta na této prestižní evropské operní scéně směle atakuje dobové poměry uvnitř současné společnosti.
