Amplióny po celém divadle ohlašují, že se čeká velká sláva. Určitě ji nesmíte propásnout. Tím spíš, že se zcela jistě dostaví i španělský král s královnou. A skutečně: Za pár minut už ostře sledovaný pár stoupá schodištěm ve vestibulu, doprovázený nezbytnou ochrankou i dotěrnými kameramany a fotografy. Můžete se připojit i vy. Anebo krále pozorovat už od jeho prvních kroků budovou z pohodlí svého křesla v hledišti, na obrovském promítacím plátně nad portálem. Předlouhý rudý koberec je rozvinutý mezi řadami v přízemí přes lávku středem orchestřiště až na jeviště, a tak je příchod hlavy státu skutečně bombastický. Bezpochyby i zásluhou orchestru, který s Bertrandem de Billy v čele k tomu skutečně skvěle hraje první takty autodafé. Ano, ve Wiener Staatsoper dávají Verdiho Dona Carlose a zrovna je po přestávce. Kacíře ženou muži v uniformách s obušky, vše doprovází okázalý raut, po celou dobu za plného světla v hledišti. Zlatým hřebem je pak vystoupení popové hvězdy, zpívající na téhle lidové slavnosti do mikrofonu sopránové sólo Hlas z nebe. Pochopitelně, je to věcí vkusu, ale musím vás ujistit, že já jsem pocit nepatřičnosti či šlápnutí vedle neměl ani trochu. A to přitom pod touto slavnou scénou je jako režisérka podepsána Vera Nemirova , zatímco vše ostatní před i po si vzal na starosti její kolega Peter Konwitschny . Třebaže on na rozdíl od ní pracuje s dobovými kostýmy (byť na úplně prázdné scéně), přesto se tento nevšední režisérský tandem propojil nečekaně dobře. Prostě velkolepé autodafé v současném hávu, s přestávkou před i po, vnímáte jako efektní a nápaditý bonus jinak psychologicky do sebemenších detailů vypracovaného příběhu, kde herectví za špičkovými pěveckými výkony rozhodně nepokulhává. A že je co zpívat i hrát! Tahle úplně původní francouzská verze Dona Carlose totiž trvá bezmála pět hodin a vídeňští tvrdí, že ji uvedli jako vůbec první na světě. Jen ještě jeden problém zbýval vyřešit: Co se zhruba čtvrthodinovou, pro někdejší Francii nezbytnou baletní scénou v první půli příběhu, která do jeho dusné atmosféry jaksi nezapadá? Konwitschny si poradil skvěle: Nad jeviště spouští nápis Sen Eboli, děj přenáší do současnosti a rozehrává groteskní pantomimu, v níž Eboli sdílí společnou domácnost s Carlosem. Právě mu v troubě dodělává večeři, když on se s aktovkou v ruce vrací z práce. Vzápětí zvoní návštěva: Filip s Alžbětou! Že se vám to celé přece jen nezdá? Můžete se podívat sami na nedávno vydané DVD. Ve Vídni už tenhle nevšední kus nestihnete – po čtyřech letech a pětadvaceti přestaveních ho letos v červnu dávali naposledy. I tentokrát ve hvězdném obsazení – Ramón Vargas byl Carlosem, Iano Tamar Alžbětou, George Petean Rodrigem, Nadia Krasteva Eboli a Ain Anger Filipem. Všichni výteční. Pro mnohé překvapivá poznámka závěrem: Souběžně s touto prapůvodní francouzskou verzí Dona Carlose byla ve Vídni po celou dobu na programu i běžně uváděná verze italská, v tradičním hávu. Ta pokračuje i v nové sezoně.
