„And off we go with fresh series of new adventures!“
Nejslavnější rakouská skladatelka současnosti Olga Neuwirth patří k festivalu Wien Modern už jaksi automaticky. V letošním roce svého významného životního jubilea snad ještě více. Festival ve spolupráci s vídeňským Konzerthausem připravil na 14. listopadu vskutku opulentní oslavu skladatelčiných padesátin. Sedm sólistů, dva vypravěči, Mnichovský chlapecký sbor, soubor Company of Music a ORF Radio-Symphonieorchestr pod taktovkou Ilana Volkova provedli revidovanou verzi scénické opery The Outcast (2012) na motivy románu Hermana Melvilla Moby-Dick. Scéna, kostýmy a video byly dílem Netii Jones – britské režisérky, designérky a videoumělkyně.
Provedení provázela velká reklama, scéna se připravovala tři dny, což je při takřka každodenním provozu koncertního domu mimořádné privilegium. Nad jevištěm viselo pět obrazovek – dvě velké a tři malé, jeviště bylo zaplněno účinkujícími do posledního místečka, chlapecký sbor stál vpravo na empoře, strop s jevištěm propojovala lana a na emporu vedoucí žebřík – iluze korábu. Mluvené slovo bylo přizvučeno, zpěváci zpívali bez ozvučení, chlapecký sbor nebyl bohužel mnohdy přes orchestr slyšet v plné síle. Hlavním úskalím díla bylo velké množství textu, navíc v angličtině. Zpěvákům nebylo často rozumět a byť byl text uveden v programu, nebylo možné ho sledovat jednak díky tmě v sále a také díky jeho množství. Na titulky nedošlo. Takže kdo dopředu nevěděl, o čem dílo je, měl smůlu. Na tomto místě se možná nabízí otázka, jak vůbec hudebně koncipovat a zpracovat takto filozoficky složité dílo, ve kterém si každá věta, každá myšlenka žádá dlouhodobou úvahu (libreto Barry Gifford a Olga Neuwirth s monology starého Melvilla od Anny Mitgutsch).
Velkou reklamou provázená scéna, kostýmy a video Netii Jones příliš nezaujala. Všichni pěvci i sbor měli kostýmy, ale jakákoliv scénická akce se nekonala. Vše bylo neseno šedou a černou barvou, včetně černobílého videa. Jak konkrétně kostýmy vypadají, si diváci měli možnost vzhledem k přítmí v sále i na jevišti všimnout teprve při osvětlené děkovačce.
Nicméně jubilantka Olga Neuwirth nezklamala a opět potvrdila, že skládat umí a to výborně. Že jako každý pořádný umělec neustále hledá, posunuje hranice a uvažuje o tom, co píše. Standardní obsazení orchestru doplnila o elektrickou kytaru a varhany. S orchestrálními barvami zachází pod vlivem zkušenosti s elektronickou hudbou velmi zajímavě, zkouší nové zvukové možnosti akustických nástrojů, jejich kombinace. Její skladby se tematicky zabývají společenskými a filozofickými otázkami, sledují nejnovější vědecké poznatky. The Outcast reflektuje současnou globální krizi, zneužívání moci, všudypřítomný rozklad, mazání hranic mezi skutečností a virtuální realitou, kdy nic není stabilní a vše se neustále mění. Obraz moře tu slouží jako metafora pro otevřenost, nebezpečí, nekonečno a nespoutanost. Vše ústí do otázky hledání identity – The Outcast/Vyhnanec – v dnešní době otázky nejpalčivější.
Za takto rozsáhlým dílem se skrývá obrovský kus práce. Olga Neuwirth je dnes už samozřejmou součástí bohužel stále mužsky dominantního světa kompozice. Dokládá, že ženy umí komponovat a že si zaslouží, aby jejich dílu byla věnována pozornost v takovémto rozsahu a na tak prestižním festivalu.
Allegro più ch‘è possibile
O dva dny později se v témže sále konal v rámci Wien Modern a koncertního cyklu Grenzenlos Musik (Hudba bez hranic) společný koncert souboru Il Giardino Armonico s vedoucím Giovannim Antoninim a sólistkou Patricií Kopatchinskou. Název Hudba bez hranic vystihuje páteční večer víc než výstižně. Jak Patricia Kopatchinskaja, tak Il Giardino Armonico se nebojí jít naplno z kůží na trh, posunovat se v interpretaci stále kupředu, zkoušet nové dramaturgické možnosti, nebojí se provokovat, bořit zaběhlé klišé. Být těmi blázny, kteří nastavují zrcadlo a pozorují z mnoha úhlů.
Záměr propojit barokní hudbu Antonia Vivaldiho s těmi nejsoučasnějšími italskými autory byl vpravdě geniální a taktéž geniálně proveden. V prvním Vivaldiho koncertu jsem si vůbec nevšimla, že Patricia Kopatchinskaja je už na scéně, a sice ve druhé řadě stojících houslistů. Sólo vystoupila přímo hudebně provázaným kouskem Lucy Francesconiho Spiccato il Volo. Dalšími současnými autory večera byli Simone Movio, Aureliano Cattaneo, Giovanni Sollima a Giacinto Scelsi, jehož překrásná meditativní skladba L‘âme ouverte pro sólo housle z roku 1973 jako jediná nezazněla v premiéře. Hudba a její provedení mě, otřelou recenzentku, natolik pohltila a uvedla do transu, že jsem si přestala psát poznámky, a tudíž nemohu k jednotlivým skladbám napsat nic konkrétního, čímž případné zájemce odkazuji na festivalovou brožuru. Důležité je, že všechny skladby byly velmi dobře zkomponovány a stojí za další uvádění. Koncert uzavřel přídavek Bartókova Dua pro dvoje housle – v obsazení pro housle a zobcovou flétnu.
Patricia Kopatchinskaja je muzikantka tělem i duší. Má v sobě zdravé sebevědomí, na jevišti se cítí jako ryba ve vodě, je komediant, má nadhled. Její mimořádná virtuozita a bezmezná muzikalita jí umožňují zahrát vše a jak chce. Pohrávat si s hudbou, tvořit přímo na jevišti, hrát si s lehkostí, šarmem a vtipem, což naplno vyznělo zejména v sólových kadencích. Všem dogmatikům na starou i novou hudbu se možná ten večer ježily vlasy hrůzou, protože jakákoliv pravidla přestala platit. Hlavní roli hrála hudba, nová hudba v nové interpretaci (novou hudbou myslím tento večer i Vivaldiho). Oslovit současné autory s výzvou napsání skladby pro ansámbl starých nástrojů se už sem tam děje. Je to vynikající nápad, který komponistům dává nové zvukové možnosti v nižších, a tedy pro lidské ucho snesitelnějších frekvencích. Hudba pak nepůsobí agresivně, naopak je velmi zajímavá a skutečně nová (už je na čase). Pokud se podaří dramaturgii koncertu sestavit tak, jak jsme měli možnost v pátek ve velkém sále vídeňského Konzerthausu slyšet, je to skutečný hudební svátek. Vivaldiho duch se vznášel sálem spokojen nejen tím, co slyší, ale i vidí – krásnou, talentovanou ženu v pestrobarevné sukni, kterak řídí a inspiruje svou hrou a šarmem jeho krajany. Takto vynikající a pozitivními energiemi nabitý koncert jsem už dlouho, zvlášť v oblasti soudobé hudby, neslyšela.
