Ve Zlatém sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni debutoval u Vídeňských filharmoniků mladý švýcarský dirigent Lorenzo Viotti. Současný šéfdirigent Nizozemské národní opery a Nizozemského filharmonického orchestru řídil slavný orchestr nejdříve v rakouské metropoli a po koncertech konaných ve dnech 14. až 16. června 2024 odletěl s Filharmoniky na turné do Německa, Švýcarska a Španělska.
Syn proslulého švýcarského dirigenta Marcella Viottiho řídil navzdory svému mládí již slavné orchestry v Evropě a v USA včetně světoznámého Clevelandského orchestru. Dirigování studoval u Georga Marka ve Vídni a Nicoláse Pasqueta ve Výmaru na Vysoké škole hudební Franze Liszta, získal řadu ocenění v mezinárodních soutěžích. Před čtyřmi lety debutoval Lorenzo Viotti u Berlínských filharmoniků. S různými orchestry studuje rád klasickou i operní hudbu a při dirigování disponuje velkým, občas až příliš okázalým temperamentem.
Program Viottiho zůstává v zahraničí do 24. června 2024 stejný jak ve Vídni. Koncertní sled romantické hudby láká posluchače na tvorbu Antonína Dvořáka, Nikolaje Rimského-Korsakova a Sergeje Rachmaninova. S jemnou symbolikou a do jisté míry i s ohledem na hostování v největší zemi jižní Evropy, zaznívají již v úvodu koncertní nabídky španělské lidové melodie.
Dramaturgii debutanta Vídeňských filharmoniků otevřela orchestrální suita Capriccio espagnol, op. 34 (1887) Nikolaje Rimského-Korsakova, která vnáší do programu energii s pestrými rytmy, podpořenou rozšířenou sekcí bicích nástrojů i s typickými kastanětami, a taneční melodiku inspirovanou folklorem z oblasti Asturie. Čtyřiatřicetiletý dirigent Lorenzo Viotti, který studoval v Lyonu a ve Vídni zpěv, klavír a bicí nástroje a ve své kariéře byl i náhradníkem za bicistu v Orchestru Vídeňské státní opery, přistoupil k provedení díla s akcentem na rytmickou složku díla.
Dílo Rimského-Korsakova znělo v průběhu pěti vět Alborada, Variazioni, Alborada, Scena e canto gitano a Fandango asturiano malebně jen v dechové a hornové sekci, ale v kompaktní hře hráli Vídeňští filharmonikové 16. června 2024 v rámci svého abonentního koncertu nezvykle hřmotně, méně vrstevnatě a s hrubší i poněkud drsnější silou v intenzitě hry ve smyčcích. Rovněž dynamicky silnější žesťové i bicí nástroje přehlušily detaily, brilantnost mnohých hráčů a celkově přispěly k hustěji pojatému zvuku tělesa, který postrádal svou krásu se specifikem zpěvnosti. S výjimkou krátkých, lehčeji pojatých virtuózních kadencí, zpestřených ve čtvrté větě smyčcovou sekcí napodobující kytary, působily i typické taneční pasáže v provedení díla velmi tíživě.
Symfonickou báseň pozdního romantismu Die Toteninsel, op. 29 (1909) Sergeje Rachmaninova, inspirovanou stejnojmenným mistrovským dílem Ostrov mrtvých malíře Arnolda Böcklina, zvolil dirigent k programu na poslech velmi vhodně. Kompozice odrážející pozoruhodně vliv doby jejího zrodu, epochu fin de siècle, současně prodchnutou i charakteristikou přírodních živlů, přispěla s ohledem na provedení všech děl koncertu k dojmu hodnému ovací. Lorenzo Viotti diferencoval s orchestrem pestrou škálu barev a v interpretaci osvětlil i hloubku díla. Dirigoval zpaměti.
Koncert uzavřela Symfonie č. 7 d moll op. 70, B 141 (1884 – 1885) Antonína Dvořáka. S ohledem na letitou tradici uvádění skladatelových děl, z nichž dýchá na posluchače nejen líbeznost, ale i srdečnost a pod taktovkou mnoha velkých dirigentů také architektonická krása Dvořákových děl, k nimž mají Vídeňští filharmonikové velmi blízko, tomu tak v interpretaci pod Viottiho vedením tentokrát nebylo. Skladba je prostoupena pochmurnou a dramatickou náladou a ve své hloubce má až existenciální charakter. V kontextu Dvořákovy symfonické tvorby bývá považována za jeden z jejích vrcholů. Viottiho pojetí bylo zvukově poněkud tlačené, v sekcích i plochách a hrubší v klenbě pasáží i souzvuku. Rovněž s výjimkou dechové a hornové sekce zněly smyčcové, žesťové i bicí nástroje tvrději, syrověji a v interpretaci byla patrná nepříliš velká plastičnost a vrstevnatost. Dramatičnosti i existenciálnímu rozměru chyběla pestřejší kontrastnost a v celkovém pojetí hloubka.
