Druhý koncert festivalu Dvořákova Praha nabídl veřejnosti 10. 9. příjemný, dramaturgicky poněkud mělký program. Úvod patřil Haydnově tvorbě – v madrigalu Bouře a v jásavém Te Deum předvedl renomovaný vídeňský chlapecký sbor Wiener Sängerknaben a jeho dospělá „odnož“ Chorus Viennensis skvělé umění interpretační (barevně i dynamicky vyrovnané hlasové skupiny, dokonale funkční a přesná výslovnost a krásně „nadýchaný“ kompaktní zvuk), ale i percepční (vzájemná komunikace uvnitř sboru a propojené hudební vnímání i mezi nejmenšími zpěváčky). Vídeňský klasicismus se nesl i další částí večera, kdy do té doby doprovázející těleso, Pražský komorní orchestr , s technickým přehledem a muzikantským nadhledem odehrál Mozartovu Symfonii C dur „Lineckou“ pod vedením současného šéfdirigenta Filharmonie Brno Aleksandra Markoviće. Mladý dirigent, který při vedení tělesa využívá širokou paletu pohybů (v jednu chvíli jakoby maloval štětcem místo taktovky, potom zase plave, nadnáší orchestr, stahuje jej k zemi, hladí, vytrhává z něj trsy frází…) si svými expresivními gesty získal publikum, avšak orchestr fungoval spíš sám za sebe, což nebylo přímo na škodu u skladby, kterou mají hráči dobře zažitou. Horší to však bylo s méně známou Mší č. 3 B dur Franze Schuberta, která působila neusazeně a nervózně a navíc se na ní bohužel podepsal nesmyslný nápad postavit vedle výborných mužských sólistů, tenoristy Richarda Samka a basisty Lukáše Sládka , dva členy chlapeckého sboru místo sopranistky a altistky. Do uší bijící zvukovou nevyrovnanost čtveřice „sólistů“ ale v negativním slova smyslu předčily výkony dvou zpěváčků, jejichž hlasové dispozice nemohly na tak náročné party stačit. Hudební stránka ale obecenstvo zřejmě příliš netrápila (o složení publika svědčil potlesk za každou větou symfonie a do důrazného gesta dirigenta i mezi částmi mše!) a chlapci si vysloužili bouřlivé ovace vestoje.
