Prahu zalévalo slunce, lidé se těšili z babího léta a já chtěl odjet do přírody. Nemohl jsem si však nechat ujít dva festivalové koncerty třetího víkendu Dvořákovy Prahy. Festival (možná vědomě) pomyslně soupeří s Pražským jarem v proslulosti hostujících zahraničních orchestrů. Po Philharmonia Orchestra (12. 9.) hrál v Rudolfinu Tonhalle Orchestra Zürich (19. 9.). Přijel se svým francouzským šéfdirigentem Lionelem Bringuierem (nar. 1986), jenž řídí orchestr od loňské sezony. Má výrazná gesta, sice trošku toporná, ale velmi čitelná a inspirující. Netuším, proč pro úvod zvolil předehru Con brio žijícího skladatele Jörga Widmanna. Povinná dávka soudobého umění mi přišla jako jízda Orient expresem – hodně organizovaného chaosu, civilizačních šumů, rachotu, pazvuků, kontrastu, trochu melodie, špetka historie. Když už chtěli posluchače na úvod „probudit“, měli zahrát něco konkurenceschopného vůči Brahmsovi a Dvořákovi.
Splněným sólovým vrcholem bylo provedení Brahmsova Koncertu pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102, což je bezesporu jedno z nejúžasnějších děl v repertoáru obou nástrojů. Bylo to provedení, které srdce dojalo a uši uspokojilo! Houslistka Lisa Batiashvili má nádherný tón (Joseph Guarneri „del Gesù“, 1739), přirozený temperament, mimořádný cit pro proporce a mohla by být v malé skupině žen aspirujících na pomyslný trůn královny houslí, cellista Gautier Capuçon má vřelý tón, podpořený báječným nástrojem (Matteo Goffriler, 1701), a přestože jsem gruzínskou houslistku slyšel hrát toto dílo v ještě prominentnější společnosti (Berlínská filharmonie, Simon Rattle, Truls Mørk), byl výborným partnerem a vypadalo to, jakoby Brahmse hráli odjakživa a ne potřetí. Báječná byla spolupráce příjemně komunikativního orchestru. Skvělý Brahms!
Pro Dvořákovu Osmou symfonii je charakteristická proměnlivost nálad, což Bringuier vystihl velmi přesně. Vše bylo přehledné, technicky precizní, barevně bohaté, stylové. Zásadním atributem díla je výrazná melodičnost. Ta však svou přímočarostí je typologicky spíše vokální než instrumentální. Dirigent se bohužel klonil více k instrumentálnímu pojetí. Trochu na to doplatilo Adagio, více pak Allegretto grazioso, které působilo rozostřeně a valčíkové ladění spíše inklinovalo k Čajkovskému. Vynikající bylo finále. Lionel Bringuier je velkým talentem evropského formátu, nicméně k charismatičnosti, zkušenosti a citu pro svět 19. století Davida Zinmana (1936), jeho předchůdce u Tonhalle, jej určitá cesta ještě čeká. Moc mu přeji, aby ji postupně prošel, nicméně si myslím, že angažmá pana dirigenta u orchestru Tonhalle bylo předčasné. Událostí, která mi byla nesmírně sympatická, bylo účinkování Gautiera Capuçona v cellové skupině orchestru v Dvořákovi! S tak mile muzikantským gestem jsem se naposledy setkal u houslisty Gila Shahama v 90. letech. (Philharmonia Orchestra i orchestr Tonhalle byly skvělou volbou a takových zážitků ze zahraničních těles moc metropole nenabízí, nicméně tento rok mě nejvíce zaujal květnový koncert Budapest Festival Orchestra.)
Neděle 20. 9. patřila sice hlavně programům pro děti, ale excelentní a „instruktivní“ předjímkou bylo matiné orchestru Collegium 1704, patřičně rozšířeného o dechové nástroje.
Dirigent Václav Luks vybral orchestrální díla tří mistrů českého klasicismu a preromantismu. Během hodiny mohl posluchač nahlédnout do vývoje orchestrální sinfonie. Nejdříve třídílná ouvertura k opeře Olympiáda, EvaM 10 C12, Josefa Myslivečka, poté v klasicismu plně ukotvená a ranějšímu Mozartovi konkurující třívětá Sinfonia g moll, op. 22, č. 3, Leopolda Koželuha a na závěr Sinfonia D dur, op. 24, Jana Václava Huga Voříška s geniálním Scherzem. Dílo, které lze porovnávat s Beethovenovou tvorbou kolem roku 1800. Byl to velmi uspokojující koncert, jenž auditorium právem bouřlivě ocenilo.
