Islandský klavírista, jehož renomé rok od roku stoupá, uvedl svůj recitál v estonské metropoli, kde 18. února zahrál sklady ze svého mozartovského CD Mozart & Contemporaries. Estonská koncertní síň praskala ve švech a důvodem nebyla jen severská sounáležitost. Věhlas klavíristy se ten večer násobil i zvoleným programem. Víkingur Ólafsson totiž zařazuje recitály na koncertním turné jen sporadicky, většinou vystupuje jako sólista. Ostatně, jeho příští mozartovský recitál se uskuteční až 19. dubna v Berlíně.
Pro člověka, který si mnohokrát pustil jeho nahrávku s díly Wolfganga Mozarta, Carla Philippa Emanuela Bacha, Domenica Cimarosy, Baldassara Galuppiho a Josepha Haydna, to byl večer plný očekávání. Jak se interpret přiblíží zvuku nahrávky? Jak se vyrovná s akustikou sálu? Jak vyzní dynamika vážená na nahrávce na lékárnických vahách? Zkusme na tyto otázky odpovědět.
Dvouhodinový koncert rozdělený přestávkou probíhal ve dvou blocích nepřerušovaných potleskem a přesně kopíroval pořadí skladeb na nahrávce. Mělo to svou logiku – první polovina, to byl Mozart radostný, svěží, s ozvěnami jeho současníků C. P. E. Bacha, Cimarosy, Haydna a Galuppiho, druhá byla odvrácenou tváří skladatele, Mozart existenciální, s temnějšími stíny, s jediným přesahem – Larghettem Baldassara Galuppiho. Poslech naživo v sále, v těsné blízkosti klavíristy, má proti nahrávce jednu nepopiratelnou výhodu: člověk je jakoby svědkem vzniku interpretace, dostává se mu iluze, že všechno je právě teď poprvé. A proto by neměl srovnávat. U strun nejsou nastavené mikrofony pro vyvážené snímání, všechno při živém provedení závisí jen a jen na interpretovi. Oproti nahrávce byl zvuk klavíru v některých skladbách barevnější, sytější, více podpořený pedálem, místy dosahoval až impresionistického vyznění. Slyšeno z páté řady v přízemí byla akustika sálu pro klavírní recitál příznivá. Vyšla vstříc umění klavíristy, jehož hra vyniká drobnokresbou, zřetelnou artikulací tónů i v těch nejrychlejších pasážích, stejně jako jemnými dynamickými rozdíly, které se podílejí na tektonice skladby.
První polovina večera byla plná kontrastů a zároveň souvislostí. Ólafsson chtěl podle vlastních slov ukázat, co dělá Mozarta Mozartem prostřednictvím jeho současníků. Zdařilo se mu to výtečně. Po úvodním Andante spiritoso ze Sonáty f moll Baldassara Galuppiho s ukázkovým vedením hlasů se Mozartovo Rondo F dur vylouplo lehounce, křehce, se zřetelným každým tónem a pestrým rozvíjením variací. Rondo II d moll vyznělo až strojově přesně, v Sonátě č. 42 d moll Domenica Cimarosy oslnil neuvěřitelnými pianissimy a ukázněností, Mozartova Fantasie d moll upoutala promyšleností pauz a až impresionistickým úhozem, v následujícím Rondu D dur dokázal dát každé repetici jinou barvu. Velmi vážné, až tragické vyznění zvolil pro Cimarosovu Sonátu č. 55 a moll ve vlastním aranžmá, v třívěté Klavírní sonátě č. 47 b moll Josepha Haydna dal vychutnat svému až nepopsatelnému úhozu (křehký a současně rázný, ostrý a současně vřelý), štědré, ale nikterak rozmazávající pedalizaci i tempu na hranici technických možností, které jsou zdá se pro islandského klavíristu takřka nekonečné, jak potvrdil v následujícím Mozartově Kleine Gigue D dur. Vyvrcholením první části koncertu byla známá Mozartova Klavírní sonáta č. 16 C dur „Sonata facile“. A byl to zážitek dokonalosti. Přesně artikulované tóny Allegra, jimž „stihl“ dát překrásnou barvu a až dětské nadšení, při vroucném začátku Menuetu se tajil dech, závěrečné Presto vyznělo kontrastně – křehce a energicky zároveň. Třetí věta mě zaujala použitím rubata – je takřka nerozpoznatelné, a přece hraje v tektonice věty významnou roli.
Druhou polovinu koncertu zahájil klavírista Mozartovým Adagiem Es dur ze Smyčcového kvintetu č. 3 g moll ve vlastní úpravě. Sálem se nesly nebesky průzračné tóny, plné odpuštění a útěchy, jak interpret poznamenal v úvodním slovu. Následující něžně zahrané Galuppiho Larghetto ze Sonáty č. 34 c moll bylo jakousi ouverturou k Mozartově Klavírní sonátě č. 14 c moll. Takřka romanticky, se silným dramatismem pojatá první věta, opět tak skvěle pedalizovaná a s dynamickými kontrasty, Adagio zahrané s až neslýchanou hloubkou, velmi jemné, s nádhernou tónovou i dynamickou drobnokresbou (opět ta pianissima!), člověk měl pocit, že je přítomen vzácnému okamžiku tvorby, kdy před jeho očima a ušima vzniká tón i výstavba celé věty. Závěrečné Allegro Assai bylo dramatem odehrávajícím se na klaviatuře, byť stvořeném průzračnými tóny. Adagio b moll nelze v Ólafssonově interpretaci nazvat jinak než čistou krásou, která dojímá. Rozjímavé tiché plochy přivádějí k meditaci, ještě ztišenější pianissima směřují do nejzazších koutů lidské duše. Koncert uzavřelo Mozartovo Ave verum corpus v transkripci Franze Liszta. Původně chorální moteto je až odzbrojující ve své hloubce a čistotě, tak jako hra Víkingura Ólafssona – měkký, hebký úhoz jako by byl stvořený z ptačích pírek třepotajících se ve vzduchu jeho rodné krajiny. Po takovém zážitku by se nemělo přidávat. Avšak obecenstvo tak nadšeně a dlouho aplaudovalo, až se dočkalo tradičního Ólafssonova přídavku – Stradalovy transkripce Adagia z Bachovy Varhanní sonáty č. 4 e moll. Po Ave verum corpus vyzněla velebně, takřka jak z jiného světa.
Pražskému publiku ukáže Víkingur Ólafsson 23. května svou další tvář. Na Pražském jaru zahraje s Českou filharmonií klavírní koncert Johna Adamse Must the Devil Have All the Good Tunes? za řízení autora.
