Dodnes mám v sobě milou vzpomínku na záskok německého klavíristy (a též dirigenta) Alexandra Lonquiche na Pražském jaru 2013, kdy pohotově nahradil Leifa Oveho Andsnese a s Mahler Chamber Orchestra s bravurou a docela osobitě provedl druhý a čtvrtý Beethovenův klavírní koncert. Nejspíš to byl zásadní důvod, proč mu učinilo Pražské jaro nabídku být rezidenčním umělcem letošního festivalu.
V rámci rezidentury měl být ústřední osobností koncertu, jenž díky termínu (pátek 26. 5.) otevřel již pravidelný Víkend komorní hudby, jenž měl tentokrát motto Předsudky, překážky a pronásledování. Jestliže v jiných koncertech této volné řady s tématem více či méně souzněla jména Šostakovič, Weinberg, Schnittke, Klusák, Schulhoff, Janovický, Liszt nebo Ligeti, na koncertu tria Alexander Lonquich (klavír) – Vilde Frang (housle) – Nicolas Altstaedt (violoncello) jím byl Gideon Klein. Jeho Klavírní sonáta patří mezi skvosty české hudby 20. století a Lonquich se snažil dát jí odpovídají emoci. Kontrastní způsob interpretace, který je zdá se podstatou jeho osobnosti, zde byl plně na místě, i když bych mohl s některými detaily polemizovat. (Příklad za všechny: Allegro con fuoco hrál spíše jako con martello.) Přestože jsem pevně přesvědčen, že například Ivo Kahánek nebo Barbora Sejáková by to zahráli lépe a že mohl učinit ještě silnější gesto hrou zpaměti, čímž by byl jeho projev ještě spontánnější, určitě zaslouží uznání, že i on oživil tuto výjimečnou hudbu, která nezní tak často, jak by si zasloužila. Problémem Kleina byl kontext. Přestože lze vedle sebe postavit ledacos a může to dopadnout překvapivě dobře (například Monteverdi – Janáček), v případě klavírních trií Brahmse a Dvořáka střihový předěl Kleinem nebyl ani přesvědčivý, ani smysluplný. Nakonec to na mě působilo, že se hledal český sólový opus pro rezidenčního umělce, jenž by ladil z tématem, a tak padl zrak festivalu na nejtalentovanějšího terezínského autora. Přišlo mi škoda, že při tak mimořádném obsazení partů houslí a cella, nebyl večer věnován jen triové literatuře.
Koncert „projektového“ tria otevřelo Klavírní trio č. 2 C dur op. 87 Johannesa Brahmse. Čekal jsem homogenní zvuk tří slavných sólistů. Zvláště v úvodním Allegru jsem však slyšel zvukově masitý, ve forte ostrý klavír, jenž přehlušoval smyčce. Později však naštěstí tolik netlačil „na pilu“ a snažil se přizpůsobit. Hlavní problém nesporně nevšedně muzikálního klavíristy, jenž byl pro mě v konfrontaci s jeho kolegy palčivý? Klavír mu nezpíval. Nebudu zmiňovat současnost, takže vzpomenu velikány minulosti, které jsem slyšel a kterým klavír v pravdě zpíval – Brendel, Moravec, Panenka, Richter.
Zato nástroje houslistky a cellisty zpívaly, jak jsem u klavírního tria slyšel živě jen párkrát v životě. Výkon Vilde Frang byl na tomto postu (v Praze) nejlepší přinejmenším v tomto století, magické cello bylo v této sezoně komorním doplňkem sólové Sol Gabetty z koncertu s Českou filharmonií. Fascinoval mě temně „violový“ guarneriovský témbr spodních strun houslí a zářivě prosluněné vrchní tóny na E struně. Umocněno úžasnou pravou rukou, například neuvěřitelná ppp „nekonečným“ smyčcem ap. Působivá a rozsáhlá byla po celý koncert dynamická škála vzácně vzájemně koordinovaných nuancí obou smyčců. Andante – opět provázané noty v navazování frází houslí a cella; gradační plochy houslí a cella byly jako jedno tělo. Jenže ve Scherzu šel můj úžas ještě o kousek dále. Tak lehounké šestnáctiny jsem ještě v této hudbě neslyšel. Navíc Vilde Frang jako málokdo citlivě diferencuje způsob a intenzitu vibrata (či non vibrata), což vůbec není běžné!
Po přestávce, kdy jsem meditoval nad smyslem střihu Brahms/Klein, uvedli umělci Dvořákovo rozsahem a nároky obří Klavírní trio č. 3 f moll op. 65. Nakonec to byl vrchol večera. Jednak zvuk klavíru zde byl nejbližší poetice obou smyčcových nástrojů, které však přesto byly umělecky dominantní, jednak to byl mimořádný výklad. V souvislosti s letošním výročím Mstislava Rostropoviče jsem se nemohl zbavit myšlenky, že Altstaedt má podobnou zvukovou bravuru a fantazii. Vnímaví posluchači, jež se nedali vyvést z koncentrace hlupci, kteří kazili doznění vět potleskem, vnímali od obou spoustu rafinovaných a účinných nuancí, jaké ještě asi nikdy neslyšeli. A všechny odpovídaly obsahu a úžasně zvýrazňovaly skladatelem zapsanou myšlenku. Co se týká společného souzpěvu, určitě nejpřesvědčivější byla třetí věta, Poco adagio. Panu Lonquichovi se na dálku omlouvám, ale pro mě byl koncert zážitkem kvůli zpívajícím houslím a violoncellu… S festivalovým publikem se trojice rozloučila milostně šeptanou něhou Allegra z Beethovenova druhého tria op. 70. Snad budeme mít během několika let štěstí slyšet Vilde Frang a Nicolase Altstaedta v Praze v roli sólistů!
