„Novorenesanční objekt v rezidenční části Prahy 6, obklopený unikátní historickou zástavbou, umístěný v klidové zóně a zároveň výborně dostupný, je ideálním prostorem pro kulturní a společenské události rozmanitého charakteru. Ve čtyřech zrekonstruovaných podlažích rozlehlé vily se konají akce, které nezávisle na sobě a zároveň v propojení uspokojují kulturně-společenské potřeby návštěvníků různého věku a zaměření. Villa Pellé je nové kulturní a společenské centrum s nadstandardní programovou nabídkou. Slouží nejen zábavě, ale také vzdělávání a poznávání a v neposlední řadě i rozvoji kreativity.“ Lákavá charakteristika objektu z roku 1890, jež však v minulosti moc nefungovala. Alespoň pro hudbu byla vila poblíž stanice metra Hradčanská zmrazená jako Nastěnka z filmu Mrazík. Výtvarník Jiří Anderle kdysi dělal co mohl, aby z ní učinil důležité pražské centrum kultury, ale nekonaly se žádné převratné umělecké projekty, na něž by proudily zástupy lidí. Dnes naštěstí vila zažívá opět renesanci a nabízí pestrý program. Nový provozovatel, spolek Porte, má velké plány, ale jen blízká budoucnost ukáže, jestli má dost energie, nadšení, tahu na branku, vynalézavosti a kreativity. („Spolek je nestátní, nezisková a dobrovolná organizace, která od doby svého vzniku zorganizovala řadu kulturních akcí – výstav výtvarného umění, koncertů, programů pro seniory a děti. Členové jsou odborníci z různých oborů s humanitním, technickým i sociálním vzděláním. Nedílnou součástí aktivit Porte je podpora charitativní činnosti a pomoc potřebným. Porte získává prostředky na svoji činnost z darů, grantů, dotací a vlastní činností.“ www.porteos.cz)
Hudební linii chce v příjemném prostředí vily rozvíjet formou salonů společnost Prague Music Performance (www.pmpif.org). Její duchovní otec, klavírista Jan Bartoš, salony inicioval a bude je za pomoci bývalého diplomata, dnešního vysokoškolského učitele a hlavně milovníka kvalitní hudby, Jana Starého, organizovat. Časem by se tak mohla vytvořit v Praze tradice, jež by připomínala umělecké salony první republiky. První salon se uskutečnil v pátek 10. dubna, kdy tajemství hudby předávali Jan Bartoš a violoncellista Tomáš Jamník. Program obsahoval skladby tří letošních jubilantů. Na krátký, starý, zvukově zajímavý, ale dost těžkopádný Steinway nejdříve zahrál Bartoš Bachovu Francouzskou suitu E dur, BWV 817. Bylo to hodně příjemné, řada pěkných detailů, ale přece jen determinace nástrojem byla zvláště v rychlých částech znát a omezovala pana Bartoše v rozletu. Byl to hrdinný boj. Slyšet Hindemithovu sólovou Sonátu s metrovým odstupem od violoncella byl pro mě nový zážitek. Víc než dříve jsem vnímal kompoziční vynalézavost a finesy a vlastně bylo příjemné a „salonně autentické“, že něco občas nevyšlo dokonale. Energie pana Jamníka totiž vše vyvážila. Očekávaným i skutečným vrcholem byla Třetí sonáta pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů. Doslova referenční interpretace! Rád bych někdy slyšel toto mimořádné dílo (na jiný klavír) od obou pánů v Rudolfinu…
Na koncert navázala beseda. Sympatický záměr, jenž také navazuje na prvorepublikový hudební život, kdy právě salony byly úrodnou půdou pro nové skladby, nové pohledy a provokativní názory. (Doufám, že se dočkáme v budoucnu i kompozičních novinek.) První dubnová „beseda“ měla přes profesionální vklad moderátora Petra Kadlece daleko do vytoužené podoby, protože plný sálek jen statoval. Dozvěděl jsem se sice zajímavé informace o vzniku i plánech Prague Music Performance Jana Bartoše a Akademii staré hudby Tomáše Jamníka, ale nic o pocitech a názorech posluchačů. Ale to se určitě s narůstajícím počtem salonů a zkušeností pořadatelů změní. Plány mají organizátoři smělé. Každý měsíc jeden salon. Do prázdnin to budou dva – pěvecký (Schubertova Zimní cesta s Romanem Janálem a Norbertem Hellerem) a instrumentálně poslechový s Ivanem Moravcem. Jedná se o koncertu tenoristy Pavla Černocha, večeru s hudbou Martinů, přičemž záměrem je ve všech případech dramaturgická pestrost (pro besedy například dirigenti, dramaturgové, špičkoví ladiči pian…). Jan Starý mi nastínil jejich odvážnou vizi: „Moc rádi bychom také od podzimu začali zvát mladé talentované studenty či umělce na startu své profesionální dráhy a přizvali k jejich vystoupení jejich učitele – současné nebo minulé. Naší ambicí v salonech v Pelleově ville je dávat soustavně šanci mladým talentům, pro které je často nesnadné, chtějí-li mít vystoupení, sehnat si prostředky, sál, zařídit organizaci a logistiku, atd. To vše bychom chtěli ve spolupráci s velmi vstřícným vedením Villy Pelle poskytnout nadějným hudebníkům a tak je podpořit v rámci našeho institutu Prague Music Performance. Věříme, že tím také přilákáme mezi posluchačstvo jejich vrstevníky a tak malým dílem přispějeme ke zkvalitnění výchovy mladé generace k hudebnímu umění. Spolupráce s uměleckými i jinými školami se jeví do budoucna též jako jedna ze zajímavých možností.“ Salony ve Ville Pelle jsou určitě tipem hodným pozornosti pro všechny ctitele komorní hudby v komorním prostředí.
