Na začátku byla myšlenka ředitele Francouzského institutu v Praze Didiera Montagné propojit alespoň na jeden den minulost s přítomností: francouzskou Loiru s českou Vltavou, Františka I. s Rudolfem II. a zámek Chambord s Hradčany. Nápad vyústil ve spolupráci s Českou filharmonií a několikahodinový projekt s příznačným názvem „Loire-Bohéme“. Celá akce proběhla v pražském Rudolfinu (30. 11.), kde mohli vystoupení dvou francouzských a několika českých souborů návštěvníci doslova vychutnávat za popíjení francouzského vína a „koštování“ loirských kozích sýrů, procházet se a zaposlouchat v té či oné části budovy do některého z paralelně běžících programů.
Úvodní koncert patřil vokálně instrumentálnímu ansámblu Doulce mémoire (DM), který si pod názvem „František I. a Karel V., panovníci a mecenáši“ připravil mozaiku renesančních děl autorů spjatých z jedním z těchto dvou vládců, například Claudina de Sermisy a Nicolase Gomberta. Soubor vedený Denisem Raisinem Dadrem – s konstitucí Woodyho Allena, ale podstatně vyrovnanějším výrazem – se na pódiu Dvořákovy síně pohyboval zcela bezprostředně, skoro až herecky předváděl písně, laškováním mezi sebou i s publikem všechny přítomné dvě hodiny okouzloval a bavil, o téměř dokonalém interpretačním výkonu nemluvě (mistrná práce s polyfonií po hudební i jazykově-zvukové stránce, improvizované tance, vyrovnaně znějící dechové nástroje). Odpoledne pokračovaly „Plejády“, které zaplnily dvoranu (DM: fanfáry, v kostýmech oděné Collegium Marianum a Chorea Historica : hudba a tanec rudolfinského dvora), Sukovu síň (zobcové kvarteto DM), Salon Rafaela Kubelíka (pěvkyně DM Anne Quentin a loutnistka Pasquale Boquet : písně na texty Pierra Ronsarda), foyer (Ritornello : trubačské intrády), respirium (pěvkyně Barbora Sojková a Lukáš Vendl : hudba kolem roku 1600). Anne Quentin, sopranistka s průrazným, malinko nazálně zabarveným hlasem vytvořila v salonku příjemnou domácí atmosféru, jednotlivé písně postupně představila, a pak je v sedě, víceméně zpaměti, „převyprávěla“. Ve srovnání s ní zůstali poněkud ve stínu křehká Barbora Sojková a Lukáš Vendl (virginal). Interpretka má sice příjemný, nadějně zdravě znějící hlas, ale zatím ještě neznělý spodní rejstřík, oba také rezervy v kontaktu s publikem. Na závěr, jak se na takovou slavnost sluší a patří, zazněla renesanční mše Se la face ay pale Guillauma Dufaye v podání francouzského mužského souboru Diabolus in Musica pod vedením Antoina Guerbera . V obdivuhodné plasticitě se přelévající tóny plnily hodinu hlubokou koncentrací, polyfonní ordinarium a chorální proprium vytvořily za přispění osobitých, zvukově poutavých mužských hlasů skoro až chrámovou atmosféru.
Pokus o neformálně pojatý projekt malinko, ale poměrně úspěšně, narážel na honosnost prostoru Rudolfina, možná bylo trochu „přestřeleno“ u pokusu o jakousi „Tafelmusik“ v kavárně (v kostýmu obětavě pějící Michael Pospíšil ) a nedomyšleno korzování s vínem (do sálů se s ním nesmělo), nicméně i přesto mohli být všichni zúčastnění spokojeni. Navíc českým interpretům podobné akce jen prospívají: mohou se od svých kolegů nakazit nadhledem, dramatickým neprožíváním sebe sama, větší odvahou a vyrovnaností.
