Užitečnou konfrontací byl virtuální souboj dvou houslistů. V šestidenním odstupu hráli v Praze Salvatore Accardo a Bohuslav Matoušek – umělci různých generací, různých osudů a především různých interpretačních názorů. Extrovert Accardo vždy preferoval virtuozitu a udivoval hrou Paganiniho. Introvert Matoušek vždy tíhnul k závažnějšímu repertoáru s vrcholovými kreacemi Martinů na špici. S tím měl rezonovat i jeho recitál v pražském kostele sv. Šimona a Judy v rámci cyklu FOK 5. března s díly Korteho, Brahmse a Martinů. Bohužel kvůli onemocnění klavíristy Petra Adamce musel Matoušek narychlo sestavit náhradní program, který bohužel nemohl naplnit jeho náročné ambice. Za doprovodu souboru Archi Praga zahrál Bachův Koncert E dur , Haydnův Koncert C dur a Vivaldiho Čtvero ročních dob . V Bachovi bylo znát, že na souhru bylo málo času, obligátní Vivaldiho série koncertů si žádá, aby přinesla něco originálního, více kontrastu a odvahy, a tak dominantou večera byl od Matouška famózně zahraný Haydn. Tak skvěle interpretovaný sólový part jsem ještě neslyšel.
Salvatore Accardo, hrající na slavné stradivárky Firebird z roku 1718, byl 27. února hvězdou koncertu Pražského komorního orchestru ve Dvořákově síni Rudolfina. Pražanům nabídl Beethovenovy houslové Romance G dur a F dur a efektní prskavku z dílny Camilla Saint-Saënse – Introdukci a Rondo capriccioso . Skvělý dojem zanechal v Saint-Saënsovi, interpretace Beethovena byla svým uhlazeně povrchním pojetím diskutabilní, i když pro publikum přesvědčivá. Accardo i po šedesátce umí. Ruce sice už nejsou tak jisté jako kdysi, ale dojem zanechal velmi silný. Zvlášť když přidal upravenou Milsteinovu Paganinianu . Pražský komorní orchestr ještě skvěle připravil Mozartovu předehru k opeře CosĚ fan tutte , 3. Concerto grosso Zdeňka Lukáše a Suitu z Pulcinelly Igora Stravinského.
