Má-li být mladý italský pěvec Vittorio Grigòlo představitelem nastupující generace lyrických tenorů, a vše tomu nasvědčuje, pak nás zřejmě čeká jen další, prohlubující se úpadek operního umění. Dojem z jeho pražského vystoupení 2. května bohužel žádný jiný závěr nedovoluje. Mladý pěvec, s jistou porcí nezpochybnitelného talentu a s již slušnou mezinárodní pověstí, disponuje sice menším, ale příjemným hlasem, který by mohl znít snad i lahodně, kdyby jej zpěvák soustavně nepřepínal. Všechna jeho hudební rozhodnutí jsou totiž sice v zásadě kroky správným směrem – natolik je obeznámen s operní tradicí, že se dokáže vystříhat všech šokujících extravagantností – „šokující“ je jen to, s jakým nevkusem přehání jejich realizaci. Vše, nač sáhne, je přehnáno: crescenda, ritardanda, fermáty. A především tempo, a výraz. Ital by měl své opeře a bel cantu rozumět – ptám se tedy, zda toto jeho laciné dryáčnictví není, spíše než absence základního vkusu, skoro již zoufalou snahou, vedenou aktuálními obavami, možná nikoli zcela bezdůvodnými, že dnešního klipovitě roztěkaného mediálního diváka již nelze zaujmout jinak než vypjatým přeháněním – tu na hranici sentimentálního kýče, tu agresívní hysterie. Úspěch, jehož svým efektním vystoupením dosáhl, byl hlučný – vyprodaná Smetanova síň mu aplaudovala ve stoje, čímž si vysloužila tři populární přídavky, vrcholící oblíbeným O sole mio, jež mělo být poctou Lucianu Pavarottimu – opravdové znalce čtyřista let starého umění však potěšit mohl jen těžko, touto vypočítavou směsicí samolibého, zženštilého narcisimu a forzírování daleko za hranicemi a možnostmi svého měkčího, lehce zastřeného hlasu. Italův expresívní herecký projev by i na divadle působil silně přepjatě. Nutno však uznat, že zde, v koncertním prostředí, si svého diváka dokázal Grigòlo získat na svou stranu. Opravdu jen „diváka“: vše tu bylo jen pro oko. Ten pak měl zřejmě pocit, že se pěvec rozdává až do roztrhání těla.
Operní večer byl postaven na áriích z italských oper, prvé půlce vévodila jména Donizettiho a Verdiho, druhé pak Ciley a Pucciniho. Pražská komorní filharmonie splnila úlohu doprovazeče bez závažnějších výkyvů, přestože ji vedla rytmicky silně arbitrární taktovka italského dirigenta Alberta Meoliho, který navíc ani žádný specificky středomořský smysl pro idiom italské opery neukázal. Dirigent, jenž má těžkou dobu zafixovánu ne s poklesem, ale zdvihem paží (avšak spolehnutí na to není, jako u Thielemanna), rytmické souhře příliš neprospěje. Komorním filharmonikům by se nepochybně hrálo lépe, kdyby je dirigent nemátl – trvalo slyšitelně půl večera, než si hráči na jeho krajně podivné, řekl bych přímo chybné gesto postupně přivykli. Zato prázdných gest vypočtených jen na oko diváka bylo v Meoliho projevu více než dost. Protože však Grigòlo nedělal nic jiného, lze říci, že oba protagonisté večera dosáhli mezi sebou alespoň v tomto smyslu plného srozumění.
Questa o quella z Rigoletta byla díky nesmyslnému tempu opravdu hodně špatným vstupem do večera, po slušně zazpívané árii Vévody z Alby z Donizettiho stejnojmenné opery. Una furtiva lagrima představila Grigòla jako plačtivého tenora, s takřka neustále přítomnou „slzou v krku“ – jako by zapomněl, že Nemorino se tu raduje, a nepláče, protože mu kyne naděje na opětovanou lásku. Uvzlykaná crescenda ze sebe Grigòlo tlačí, jako když se ždíme pasta z tuby. S šetrností člověka, který ji chce vyždímat opravdu do poslední mrtě, do posledního dechu, to však nemá nic společného. Grigòlo je přece operní tenor, který chce zaujmout. Plíce však už jasně říkají své „Ne!“, takže konečky jeho frází jsou někdy opravdu nepěkným zážitkem. Přitom rigidností své bránice připomíná Villazónovo umělé vibrato – zcela proti původnímu smyslu tohoto prostředku. Špatná technika se nejvíce projeví při messa di voce: je možné, že se italský tenor ještě zdokonalí, ale zatím bych tento fakultativní prvek, být na jeho místě, raději nezařazoval. Jakési světlejší momenty přinesly méně známé árie, zejména v druhé půli. Již před přestávkou Grigòlo naznačil v árii z Korzára, že by mohl zpívat docela hezky, nebýt štván potřebou za každou cenu zaujmout – a posléze svůj výkon vystupňoval v Cileovi, jehož árie z Arlézanky byla vrcholem rozporuplného večera. Ten byl navíc ve své docela slibné gradaci nesmyslně přerušen na neuvěřitelně dlouhých deset minut proslovem, během kterého se pěvec publiku vyznával z toho, že v Tosce začínal jako Pasáček, a nyní si zazpívá Cavaradossiho. Celkem vzato, obě poslední árie, E lucevan le stelle a Nessun dorma z Turandot, za tolik řečí nestály.
