Protože valná většina partitur Antonia Vivaldiho nepředstavuje pro hudebníky z hlediska hráčského vysloveně náročné úkoly a přitom jde o hudbu, která má velkou odezvu i u dnešních posluchačů, patří dnes tento autor k nehranějším skladatelům vůbec. Podobně přitahuje i badatele, takže každoročně pokročí i vivaldiovský výzkum o hezký kus vpřed, a proto se vědci rozhodli učinit v roce 2007 jakousi etapovou bilanci. Benátské Istituto Italiano Antonio Vivaldi, které je součástí významné Fondazione Giorgio Cini, zorganizovalo ve dnech 13. až 16. června 2007 mezinárodní konferenci pod názvem Antonio Vivaldi. Passato e futuro (minulé a budoucí). Sjelo se na ni 60 badatelů z Itálie, Anglie, Francie, USA, Španělska, Německa, Rakouska a České republiky. V pěti sekcích informovali o probíhajících i nově navrhovaných výzkumných projektech, o objevech dosud neznámých pramenů, o problematice Vivaldiho hudby operní, instrumentální i vokální, o vztazích mezi poznatky výzkumu a současnou interpretací (pominuty nebyly ani děs vzbuzující úpravy), o obtížích při určování chronologie Vivaldiho děl a tak dále.
Dán Peter Ryom, autor dosud nejobsáhlejšího tematického katalogu děl Vivaldiho, byl pověřen dvěma příspěvky: jednak podal stručný přehled současného stavu vivaldiovského bádání a ve zvláštním příspěvku předestřel mimo jiné problematiku doplňování tohoto katalogu o nově objevené autografy a relevantní opisy. Angličan Paul Everett představil jím budovanou online databázi pramenů Vivaldiho skladeb a řešila se otázka jejího doplňování jinými badateli. Roger-Claude Travers a Francois Farges informovali o francouzském projektu databáze nahrávek Vivaldiho skladeb. Nové prameny zpřesňovaly znalosti o vztazích Vivaldiho k Benátkám a k jeho vlastnímu příbuzenstvu, s nímž míval i pěkné potíže (synovec Pietro Mauro), k Mantově, k rakouskému Nizozemí, ale také k hudbymilovnému bratrovi hessensko-darmstadtského kurfiřta a dokonce – díky opeře Motezuma – i k Americe. Samozřejmě byly zkoumány i vztahy k Vivaldimu a jeho tvorbě, například pokud jde o adagia Telemannových koncertů. Znovu byla do detailu probírána spolupráce Vivaldiho a Goldoniho při pozdějších úpravách libreta Griseldy .
Četné příspěvky se obíraly různými aspekty Vivaldiho skladeb. Německý vivaldiovský expert Karl Heller pojednal partie sólového nástroje ve Vivaldiho pozdních houslových koncertech z hlediska motivické práce, frázování… Jeden z příspěvků se soustředil na vztah sólových partů v houslových dvojkoncertech, jiný na Vivaldiho siciliany, další na způsob Vivaldiho zhudebňování určitých slov ve skladatelových chrámových skladbách, projednány byly i dobové narážky v textech světských kantát a tak dále.
Český účastník měl důvody zbystřit pozornost při některých bohemikálních souvislostech. Ve dvou operách figurovala postava královny Kunigundy, jednou označovaná za českou královnu, po druhé za polskou, ale zato byl v tomto případě jejím otcem Přemysl. Nutně se bohemikální aspekty objevily v referátu o bratrské dvojici impresáriů z Benátek Angela a Pietra Mingotiů, které poznalo i Brno a Praha, a samozřejmě je vnesli čtyři pozvaní badatelé čeští. Tomislav Volek, který významně přispěl do vivaldiovského výzkumu již v 60. letech, hledal příčinné vazby mezi Vivaldim a skupinou českých hrabat Šporkem, Morzinem, z Klenova, z Vrtby a Collaltem. Vytěžil nové poznatky z účetní knihy hraběte Morzina, obsahující i záznamy o nemalých finančních částkách, posílaných Vivaldimu do Benátek. Václav Kapsa referoval o vlivu Vivaldiho na instrumentální tvorbu českých skladatelů z kapely hraběte Morzina (A. Reichenauer, C. Postel, F. Jiránek) a kladl i otázku, zda fagotové koncerty Vivaldiho nebyly psány pro morzinovského fagotistu A. Moesera. Milada Jonášová se zaměřila na impresária pražské šporkovské opery Antonia Denzia, pocházejícího z Benátek, v nichž měl ještě před odchodem do Prahy úzké kontakty s Vivaldim, také jako na libretistu. Na základě komparací jeho libret a jejich benátských předloh vymezila některé aspekty Denziovy dramatické tvorby a typy změn, které ve svých pražských operních inscenacích prováděl. Přispěla i několika dosud neznámými archivními prameny, souvisejícími s Denziovým působením v Praze. Pochopitelnou pozornost vzbudil referát muzikologa a interpreta Ondřeje Macka, doplněný i filmovou ukázkou jeho produkce v českokrumlovském zámeckém divadle. Týkal se jeho nálezu konvolutu árií v řezenské knihovně knížat Thurn-Taxisů. Na základě srovnání s pražským libretem k Vivaldiho opeře Argippo z roku 1730, k níž až dosud nebyla nalezena žádná hudba, dospěl k závěru, že 7 z 19 árií konvolutu pochází s největší pravděpodobností z Vivaldiho Argippa . I tím se potvrdilo, že primát, který má Praha jak v souvislosti se světovými premiérami několika Vivaldiho oper, tak s prováděním Morzinovi dedikovaného opusu s cyklem Le quattro stagioni, je nezpochybnitelný. A je snad zpochybnitelné, že zájem Pražanů patří po Mozartovi hned a právem dílu Vivaldiho?!
