Předposlední večer šestého ročníku Lednicko-valtického hudebního festivalu patřil opeře – v nastudování ansámblu Musica Florea pod vedením Marka Štryncla zazněla ve valtickém zámeckém divadle jedna z historicky nejoblíbenějších Vivaldiho oper Il Farnace na libreto Antonia Marii Lucchiniho. V titulní roli vystoupil tenorista Zoltán Megyesi, jeho manželku Tamiri ztvárnila mezzosopranistka Marta Infante a její matku Berenice sopranistka Michaela Šrůmová. Farnaceho sestru Selindu nastudovala mezzosopranistka Sylva Čmugrová, vojáky a současně její nápadníky Aquilia a Gilada pak tenorista Martin Javorský a sopranistka Zuzana Kopřivová. Farnaceho římského protivníka Pompea se chopila mezzosopranistka Kamila Mazalová. Nepěveckou roli syna Farnaceho a Tamiri ztvárnila Victora Novák Infante. V tanečních rolích vystoupily Lenka Breeding, Romana Konrádová a Klára Suldovská. Představení režírovala a choreografii navrhla Andrea Miltnerová.
Těm, kteří se 17. července pohybovali na nádvoří pražské HAMU, bylo valtické představení jistě povědomé – Musica Florea zde totiž příběh pontského vladaře a jeho soka provedla ve svém dřevěném divadle Florea Theatrum. Tentokrát nicméně měli milovníci Vivaldiho tvorby možnost poslechnout si skladatelovu operu v kamenném barokním divadle, a to navíc bez rozmarů počasí, které znesnadňovaly pražské uvedení.
Vivaldiho opera Il Farnace byla ve své době tak populární, že byla nejen uvedena v různých částech Itálie a evropských zemích, ale skladatel ji navíc neustále přepracovával pro nová uvedení – docílil tak až šesti různých verzí. Poprvé dílo zaznělo během karnevalu 10. února 1727 v benátském Teatro di Sant’Angelo, kam se také ještě na podzim vrátilo. Další operní inscenace lze vysledovat v pražském divadle Františka Antonína Šporka (1730), v Pavii (1731), Mantově (1732) či Trevisu (1737). Roku 1739 měla zaznít opera ještě v italské Ferraře. Do dnešních dnů se však dochovaly pouze dvě partitury – pavijská a ferrarská. Pro inscenaci ansámblu Musica Florea byla zvolena verze pavijská, kterou s českými zeměmi pojí dedikace Josefu Janu Adamovi z Lichtenštejna. Není také náhodou, že nastudování v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu zaznělo přesných 290 let od pavijské premiéry.
Příběh poraženého pontského krále Farnaceho, který raději nařídí své choti Tamiri obětovat jejich syna a spáchat sebevraždu, než aby oba padli do rukou soka Pompea, je plný emočně vypjatých okamžiků a zdánlivě fatálních rozhodnutí. Situaci kolem bývalého vladaře ještě více komplikují pletichy ze strany Farnaceho sestry Selindy a jeho tchýně Berenice – zatímco Selinda se snaží okouzlit římského prefekta Aquilia a kapitána Giladeho v Bereniciných službách, aby pomohla svému bratrovi, Berenice samotná touží po smrti nejen Farnaceho, ale i jeho syna a snaží se Pompea přimět k činu.
Ačkoliv opera nakonec šťastně končí, mnohé árie překypují tragikou a bezvýchodností a je na hudebnících a zpěvácích, aby tyto emoce řádně zvýraznili a vnitřní trýzeň postav přetlumočili posluchačům. A dělá mi velkou radost, že pěvecké obsazení opery se tohoto úkolu zhostilo naprosto příkladně a prakticky každý zpěvák byl výtečnou volbou pro svoji roli – jemný, kulatý, avšak zvučný tenor Zoltána Megyesiho bezchybně balancoval mezi hrdým vladařem zahnaným do kouta a zlomeným otcem, který (zdánlivě) přišel o své dítě. Právě árie Gelido in ogni vena, v níž Vivaldi použil hudební motiv první věty „Zimy“ ze Čtvera ročních dob a ve které Farnace oplakává svého syna, patřila k vrcholům první poloviny opery. Megyesiho úchvatná práce s dynamikou a barvou hlasu dodala árii skutečně tragickou uvěřitelnost. Neméně povedená byla také interpretace Marty Infante v roli jeho ženy Tamiri. Její plný, zvučný a do temna zabarvený mezzosoprán bezchybně pracoval nejen s dynamikou, ale také výrazem a frázováním a vhodně interpretoval veškeré afekty. Michaela Šrůmová jako Berenice alterovala mezi jasným, lehkým zpěvem a mnohem temnější, takřka výhružnou polohou – skvělá volba pro roli matky plánující pád svého zetě i vnuka. Selina, její dcera, v nastudování Sylvy Čmugrové akcentovala neméně dobře přednosti své postavy. Její snahy o okouzlení prefekta Aquilia a kapitána Giladeho byly podepřeny měkkostí barvy tónu i svůdnou dynamikou. Oba nápadníci byli povedení, avšak každý jiným způsobem – zatímco Gilade v interpretaci Zuzany Kopřivové zaujal především jasným, energickým a správně „vojensky“ ostrým přednesem, Martin Javorský upoutal plnou a spíše sladkou barvou hlasu s výrazným dynamickým odstínováním. Snad jen Kamila Mazalová jako Pompeo měla problém vyniknout a přehlušit orchestr. Její barevně hezký, avšak tišší projev zapadl nejen ve zpěvu kolegů a hře ansámblu, ale také v šustění větrů, které byly v árii Sorge l’irato nembo zpodobněny igelitovými plachtami. Zvukově se sice jednalo o zajímavý prvek, avšak zpěvačce ještě více znesnadnil již tak náročnou pozici.
Ansámbl Musica Florea pod vedením Marka Štryncla podal velmi kvalitní výkon – orchestr byl rytmicky i intonačně pevný, a navíc vždy s jasným interpretačním záměrem. Ačkoliv převažovala spíše energičtější hra, dokázali instrumentalisté ve vypjatých, něžných či tklivých okamžicích vytvořit zpěvákům extrémně jemný a jímavý doprovod. Zmínku si zaslouží také barokní kytara v rukou Marka Štryncla, která hudební fakturu obohacovala o výrazný perkusivní prvek.
Režie Andrey Miltnerové se nesla spíše v tradičnějším pojetí, které bylo upevněno mj. kostýmy Christophera Vinze a maskami Evy Nyklíčkové. Dlužno dodat, že Římané i obyvatelé Ponta byli zobrazeni dobovou barokní optikou, a nikoliv současným poznáním. Římané tak například místo krátkých hispánských mečů (dnes nepřesně označovaných jako gladius) nosili meče středověkého typu a podobně. Toto barokní prisma je patrné také u kostýmů samotných. Povedená je také choreografie (taktéž z pera Miltnerové), která umně snoubí prvky barokního baletu a mírně soudobého náhledu na tanec. Zde právě zazářily Lenka Breeding, Romana Konrádová a Klára Suldovská, které dokázaly vdechnout tanci potřebnou noblesu, ale ve vyhrocenějších okamžicích i jistou pokřivenost a místy až zvířeckost.
Uvést v rámci finále Lednicko-valtického hudebního festivalu operní inscenaci v kvalitní režii a s výtečnými pěveckými výkony, bylo bezpochyby správným rozhodnutím. Představení dodalo na působivosti také zasazení do opraveného zámeckého divadla, které jistě učarovalo nejednomu návštěvníkovi. I dnes totiž barokní změny scény mají své osobité kouzlo, jehož uhrančivost pravděpodobně nikdy neztratí na aktuálnosti.
