Festival Dny soudobé hudby nabídl v rámci svého 23. ročníku 26. 11. v Sále Martinů pražské HAMU orchestrální koncert. Jestli to měla být vizitka současné potence českých skladatelů, tak dopadla rozpačitě. Igor Katajev: Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (premiéra). Úvodní číslo, které bylo i číslem nejzajímavějším. Ivo Bláha: Orbis musicus pro tři kytary a komorní orchestr (premiéra). Typ skladby, kterou stačí slyšet jen jednou. „Živelný tok roztodivného zvukového dění“ byl neobyčejně nudný. Michal Müller: Obrazy Hieronyma Bosche (premiéra). Podivný kočkopes baroka, trylků a zvukového vrstvení, který spíše nežli k Boschovi směřoval k Vivaldiannu Jaroslava Svěceného. Jiří Teml: Concerto rustico . Zajímavý průzkum možností cimbálu, který je však natolik neorustikálně prvoplánový, až přestává být zajímavou koncertantní kompozicí. Emil Viklický: Dvojkoncert pro harfu, hoboj a orchestr . Další posluchačsky vděčný, podle mě neúspěšný vážnohudební pokus s filmovým designem à la Jana Eyrová koryfeje českého jazzu.
Rozporuplná byla i interpretace: špičkové výkony Martina Kasíka (Katajev), Jana Mikuška (Teml), Jany Bouškové (Viklický), přijatelné kreace Cameraty Janáček (Katajev), Jindřicha Pazdery (Müller) a Jana Adamuse (Viklický), průměr tří kytaristů v skladbě Ivo Bláhy a neuspokojivá, zoufalá prezentace Bohemian Symphony Orchestra . Koncert mi připomněl Týdny nové tvorby. Tehdy však byly koncerty většinou lépe připraveny.
