Vyprodaná Dvořákova síň pražského Rudolfina zažila 4. února skutečný hudební svátek. Český spolek pro komorní hudbu uspořádal koncert k životu se opět probouzejícího Českého komorního orchestru (ČKO), který je legitimním nástupcem legendárního sdružení soustředěného ve 40. letech kolem Václava Talicha a později, už pod názvem Český komorní orchestr, kolem Josefa Vlacha, jedné z nejvýraznějších osobností české hudební kultury 2. poloviny 20. století. Copyright Josefa Vlacha je přítomen i v třetí fázi orchestru, která je spjata s Janou Vlachovou a Ondřejem Kukalem. Oba prošli Vlachovou školou a její hlavní rysy důsledně prosazují. Výsledkem je naprosto nezaměnitelný zvuk, vyznačující se neuvěřitelnou intenzitou, barevností a souhrou. Únorový koncert byl vlastně signálem zintenzivnění činnosti a vzkazem českým komorním orchestrům, že musejí počítat s ostrou konkurencí. To, že orchestr umí skvěle zahrát i jiná díla nežli obligátní romantické serenády dokázal více než přesvědčivě.
První polovina koncertu patřila Mozartovi. Nejdříve to bylo Adagio a fuga K 546 , kde dirigent Ondřej Kukal akcentoval pochmurné vrstvy partitury, posléze prosvětlený, bezproblémový svět Houslového koncertu A dur K 219 . Hra ČKO dokazuje, že při sugestivním a přesvědčivém podání může Mozart fascinovat i mimo sféru takzvané autentické interpretace. Soudě podle několika diváků, kteří před začátkem koncertu se zaujetím četli článek s podivným titulkem „Rocker vážné hudby“, přilákal do Rudolfina hodně lidí Pavel Šporcl . Tento houslista s mimořádným vkladem přirozené muzikality hrál Mozarta uvolněně, efektně, s jakoby ledabylou elegancí, s velmi osobitou volbou smyků a rubat. Zvlášť působivá byla volná věta a efektní Ä la turecký pochod třetí věty. Úvodní část hnal do neobyčejně rychlého tempa, které ho občas v technických detailech uhnalo.
V centru pozornosti druhé poloviny večera byla premiéra Kukalovy Komorní symfonie pro smyčcový orchestr op. 16 , jejímž východiskem byl autorův 1. smyčcový kvartet . Postmoderní skladba přetavující mimo jiné různé prvky hudby minulého století je svou strhující výrazovou intenzitou a otevřeností předurčena k tomu, aby komunikovala bez podbízení se s pestrou strukturou posluchačské obce. Orchestr využil beze zbytku šanci ukázat svoje kvality nejen v této skladbě, ale i v málo známé Schubertově rané Předehře c moll D 8 , jejíž zařazení bylo myslím nadbytečné, a hlavně v rustikálních Rumunských tancích Bély Bartóka, v nichž sólově zazářila houslistka Jana Vlachová .
