Mezinárodní festival koncertního melodramu Melodramfest oslavil své 25. výročí slavnostním koncertem 9. října 2022 v Galerii HAMU, v Lichtenštejnském paláci. Jde o první koncert podzimní festivalové řady, který Společnost Zdeňka Fibicha uspořádala ve spolupráci s Katedrou hudební teorie HAMU. V rámci programu festivalu to byl však již koncert druhý.
V první polovině večera zazněla ve světové premiéře moderní kantáta Jiřího Bezděka Vocatus atque non vocatus Deus aderit (v překladu Volán či nevolán, Bůh bude přítomen). Skladatel se nechal inspirovat stejnojmennou básní soudobého českého básníka Pavla Kolmačky a moderním výkladem Carla Gustava Junga, který si tento výrok nechal vytesat na vstupní dveře svého domu. Jak poukazuje Jung, transcendentálno nás neustále přesahuje, a ve stavu nouze se každý z nás, věřící či nevěřící, utíká k vyšší entitě. Na tuto myšlenku Jiří Bezděk ve své kompozici navazuje. Podobně jako Pavel Kolmačka ve své litanické básni využívá opakovaně slovo „toto“, ve snaze akcentovat slavnostní biblický tón básně a její stěžejní myšlenku, tak i Bezděk stupňuje své sdělení pomocí adekvátních kompozičních prostředků. Jejich povaha je přitom rozmanitá, setkáme se zde s tonálním dvojzpěvem (často v uhrančivém unisonu), s moderní modalitou až atonalitou v souborových instrumentálních mezihrách, které střídá témbrová hudba s typickými glissandovými efekty lesního rohu. Přitom ale hudební jazyk zůstává pro posluchače srozumitelný, a to i díky přehledné formové struktuře, která pracuje s reprízami hudebních myšlenek a strmými barevnými kontrasty, jež vnímání stavby ještě dále umocňují. Barevnost instrumentálního i vokálního seskupení vytváří pak další zvukové pásmo, které nosnost předkládaných myšlenek ještě více podporuje. Recitace se ujal Petr Mikeska. Vokální party byly svěřeny vynikající mezzosopranistce Lucie Hilscherové a tenoristovi Jakubovi Kośovi. Nástrojový ansámbl se představil ve složení: David Danel (housle), Ondřej Martinovský (viola), Štěpán Drtina (violoncello) a Daniel Wiesner (klavír). Důležitá role byla v kantátě svěřena lesnímu rohu v podání Doroty Šimonové. Všem interpretům se pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka podařilo básníkův text hudebně tlumočit, a tak byly v rovině hudby i slova zobrazeny různé okamžiky v životě člověka, které na první pohled mohou působit všedně, ale jsou základními stavebnými kameny našeho života.
Na myšlenku vyměřeného času života člověka a možnosti svobodné volby navázala i druhá část koncertu. Zazněl melodram Richarda Strausse Enoch Arden op. 38 (na text Alfreda, lorda Tennysona, v českém překladu Vlasty Reittererové). Klavírního partu se ujal Miroslav Sekera, recitoval Jaromír Meduna. Z jejich provedení byla cítit jistota, určitě pramenící také ze zkušeností, které interpreti získali opakovaným uváděním tohoto díla. Skladba zazněla za režijního vedení Věry Šustíkové. Jaromír Meduna velmi přesvědčivě tlumočil působivý životní příběh anglického námořníka Enocha Ardena. Jeho recitace nenechala posluchače ani chvilku ve stavu nepozornosti. Ačkoli jsou recitační plochy na některých místech melodramu obzvlášť dlouhé a klavír často mlčí, je klavírní part náročný. Richard Strauss velmi smysluplně volí podíl sólových a doprovodných pasáží klavíru, a je tak plnohodnotným partnerem při sdělování obsahu tohoto melodramu. Miroslavu Sekerovi se dařilo klavírní pasáže podtrhnout velmi emotivní interpretací.
Reakce publika byla silná. Dramaturgie koncertu posluchače oslovila. V lidech rezonovala Jungova myšlenka, kdy se ve stavu skutečné nouze každý z nás utíká k něčemu vyššímu, k něčemu, co nás přerůstá. Tato myšlenka je, zvlášť v dnešní době, velmi potřebná a aktuální.
