Orchestr Berg se nenechal koronavirem zahnat do kouta. Co nemohl svému publiku nabídnout na jaře, vynahradil (si) přes léto a podzimní závěr své sezóny realizuje v duchu optimistické vize „jedeme dál“.
Předposlední koncert bergovské sezóny se konal v den, kdy vstoupila v platnost přísnější protiepidemická opatření (1. listopadu), ale Divadlo Archa i návštěvníci byli připraveni, disciplinovaní a dostavili se v hojném počtu. Program koncertu byl koncipován podle modelu, který se orchestru dlouhodobě osvědčuje – nástrojovým obsazením spřízněné skladby zahraničních autorů plus nové dílo tuzemského skladatele speciálně pro vymezený audiokontext objednané.
Některým hudebním tvůrcům taková limitace vysloveně sedí – například Michal Nejtek, jehož skladba …son frère le mystère zazněla na koncertě ve světové premiéře, vytvořil pro orchestr Berg už jedenáct skladeb. Při poslechu této novinky jsem se neubránila dojmu, že už můžeme skoro mluvit o jakémsi Nejtek-Berg stylu nebo identifikačním kódu, který v průběhu provedení skladby poměrně spolehlivě ukáže na jejího autora. Ne že by skladby byly jedna jako druhá – Michal Nejtek je zvukově empatický a obsazení vede jeho invenci rozličnými cestami – ta stylovost tkví spíš v dobré znalosti „prostoru“, pro který skladatel píše, a to zajisté není jen ansámbl o x členech, ale i rezonance priorit dirigenta Petera Vrábela a skladatele nebo způsob spolupráce všech zúčastněných při vznikání a zkoušení nového díla.
Oním omezením – nebo spíše vymezením – pro novou skladbu byla koncertantní kompozice pro basklarinet a třináct nástrojů Échange od Iannise Xenakise. Skladatel, který v hudebním myšlení nikdy nepřestal být architektem, jako by v této skladbě ukazoval až překvapivě lyrickou tvář. Dovolávat se při jejím poslechu melodické či harmonické představivosti sice pořád ještě nestačí, ale výborně v ní funguje synchronicita namísto kauzality. Zaujme mysteriózním začátkem – sólový nástroj plus další nástroje s hlubším rejstříkem – a velmi rychle předestře zvukový svět, v němž je možné zakusit klid, vzruch, meditaci i exhibici, souznění, střet i odcizení.
Premiérové uvedení této skladby na tuzemském koncertním pódiu snad pomůže k postupnému zpřístupňování Xenakisova odkazu, bezprostřední efekt nicméně přišel především v osobě Garetha Davise jako jejího sólisty. V Čechách a na Moravě sice máme pár basklarinetistů, ale velikosti Josefa Horáka zatím ještě nikdo nedosáhl a Gareth Davis předvedl, co v současné době taková velikost obnáší. Xenakis v sólovém partu basklarinetistu rozhodně nešetří, nad technickou vrstvou je ale ještě vrstva sdělení, filozofická – opsala bych to slovy „pořád se musí něco dít, jinak neexistujeme“. V praxi ne jen zahrát noty, ale jít do toho celým svým bytím.
V Nejtkově skladbě dotáhl Gareth Davis své nasazení k vrcholu. Má v ní dlouhou sólovou část, kterou se zdráhám nazvat kadencí, protože bych tím stahovala Nejtkovu hudbu do zavedených modulů, jimž se – alespoň myslím – skladatel snaží uhýbat, a zahrál ji tak, že jsem zpola očekávala, že mu po ní publikum v Arše zatleská jako při jazzových koncertech. Nestalo se, ale otisk té chvíle trval až do konce koncertu, kdy Peter Vrábel vyzval – ač, jak podotkl, orchestr nemá ve zvyku přidávat – Garetha Davise, Michala Nejtka a Jiřího Genrta, který hrál sólový tubový part v závěrečné skladbě Davida Langa Are You Experienced?, aby ještě něco „zajamovali“. Přidal se kytarista Tomáš Mika a bylo to parádní, čtvrté hudební číslo večera.
Michal Nejtek ve své skladbě zachoval obsazení Xenakisova díla a přidal ještě kytaru, klavír a bicí, čímž krásně propojil úvodní a třetí skladbu programu. Jako recitátor účinkoval v Langově skladbě Jan Vondráček. Dílo, jehož syrová vitalita materializovaná rytmem, bicími a elektronickými efekty je vystupňovaná obsahem – i způsobem – přednášeného textu, je ze stejné doby jako Xenakisova Échange. Českou premiéru už má za sebou (v roce 1997 je uvedl Agon Orchestra shodou okolností rovněž v Divadle Archa), stále v něm jsou ale vrstvy – čímž si půjčuji název koncertu, který Orchestr Berg prezentoval pod titulem „Vrstvy“ – k objevování. Text zněl v českém překladu a vzhledem ke svému lehce psychedelickému ladění podpořil dramaturgický oblouk vycházející z počáteční ztajenosti v Xenakisově skladbě.
