Díky mezinárodnímu festivalu Letní slavnosti staré hudby mohli diváci v pondělním dusném večeru zažít v sále Trojského zámečku naprosto výjimečný hudební večer. Italský barokní instrumentální soubor Talenti Vulcanici ve složení dvoje housle, viola, violoncelo, kontrabas, theorba a cembalo pozval postupem večera stále nadšenější publikum na dvouhodinovou projížďku bárkou podél neapolského zálivu. Umělci se rozmístili na pódiu do širokého oblouku tak, že oba houslisté byli od sebe téměř asi metrů a nejdál od publika zasedl kapitán této plavby, cembalista Stefano Demicheli, v obleku a bílé košili s kravatou, zatímco ostatní námořníci jen v černých rozhalenkách. Kapitán zvedl ruce a dechberoucí plavba mohla začít.
V programu zazněla instrumentální díla známých i pozapomenutých hudebních skladatelů. Vedle Francesca Duranteho, Nicoly Matheise a Domenica Scarlattiho také Angelo Ragazzi a Domenico Gallo. Všichni zmínění a zástupy dalších, často dnes už bezejmenných muzikantů, byli součástí neapolského zázraku kolem roku 1700, který významně ovlivnil charakter hudby v celé Evropě a jehož některé hudební aspekty si našly čestné místo v učebnicích hudební teorie.
Od prvních momentů strhnul na sebe pozornost především cembalista Stefano Demicheli a to zejména naprosto neortodoxním koncertním chováním, které má daleko od obecně sdílených představ o „vážné hudbě“. V takhle malém obsazení, kde obvykle muzikanti vedou sami sebe navzájem, často vstával od cembala, dirigoval rozmáchlým gestem ostatní, i při hraní často vstával a sedal si s těžkou dobou, aby podpořil afekt, který hudba právě přinášela. Hned u první skladby se ptáte, proč to vlastně dělá, vždyť jeho kolegové jsou svrchovaní muzikanti, kteří vedení nepotřebují a vzhledem k tomu, že byl v podstatě za jejich zády, mohli ho vidět stěží, nebo jen periferně. Ale odpověď mi připadala zřejmá; Stefano Demicheli patří mezi muzikanty, kteří jsou hudbou prostoupeni skrz naskrz a prostě nemohou jinak. Stal se bohémem, jehož múza ovládla a vláčí s sebou světem klikatých barokních pěšinek i širokých silnic, jeho teatrálnost pochází z jižního temperamentu, vášně a lásky k hudbě. Teprve ve třetí skladbě, čtyřech tancích od Nicoli Matheise pro housle, na sebe pozornost strhla první houslistka, Margherita Pupulin. Její fenomenální provedení virtuózní partitury patřilo mezi vrcholy večera, a místy se zdálo, že do jejích houslí vstoupil duch legendárních italských houslistů 18. století. Celkovým vrcholem večera byla pro mě první skladba po přestávce, Duranteho concerto f moll. Melancholicky lkavá první část se magicky nesla prostorem a všichni umělci na pódiu ukázali jednotu v pochopení hloubky a charakteru díla.
Každým dalším dílkem do neapolské skládanky přesvědčovali instrumentalisté publikum, že jsou skvěle sehraní a že každý z nich svrchovaně ovládá svůj nástroj. Stefano Demicheli ve dvou částech sonát Domenica Scarlattiho pro sólové cembalo, ostatní zejména při závěrečné sonátě Follia od Domenica Galla, což je variační forma nad jednoduchým basovým schématem, ve které každý může ukázat, co umí a která se často dává díky svému efektnímu vyznění na závěr koncertu. Frenetické ovace si vyžádaly ještě dva přídavky, v tom prvním, temperamentní Tarantele ze 17. století, se umělci definitivně ocitli mimo konzervatoře či aristokratické paláce a sešli do ulic Neapole mezi obyčejné lidi. Ta skladba v lecčems připomínala cimbálovou hudbu z východu Slovenska.
Byl to nakonec jeden z těch večerů, kdy jako malé děcko nechcete jít spát, chcete, aby ta pohádka pokračovala ještě hodinu, abyste ještě alespoň na chvilku mohli zůstat v čarovném světě zahuštěných neapolských akordů, alespoň ještě pár chvil nechali srdce bít v rytmu jihoitalského temperamentu. Byl to koncert, na který se nezapomíná, zážitek kvality, kvůli kterým se často nespokojeně ošíváte na jiných koncertech, protože vás něčím otravují, nebo nebaví a vy si je proto nemůžete užít naplno. Když pak ale takový večer přijde, žijete z něj celé měsíce a s dojetím a vděčností složíte hold těm, kteří propadli tomu nejkrásnějšímu múzickému šílenství.
