Český spolek pro komorní hudbu po čase připomněl české laureáty různých soutěží (10. 1. 2023, Sukova síň Rudolfina). Tentokrát to byli sedmadvacetiletá klarinetistka Anna Sysová, nositelka 2. ceny na soutěži Pražského jara 2022, která si titul magistra Ostravské univerzity tamtéž rozšiřuje doktorandským studiem, a pětadvacetiletý violoncellista Vilém Vlček, student Musik-Akademie Basel, který je laureátem Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2021 a Rahn Musikpreis 2022. Dlužno předeslat, že oba jsou to mimořádné talenty české hudby. Výsledek mě ale překvapil.
Klarinetová část koncertu sice na mě dramaturgií působila jako finálové kolo nějaké prestižní soutěže nebo konkurz do hodně kvalitního orchestru, kdy je třeba ukázat různé styly a techniky, ale naštěstí hra Anny Sysové, spolehlivě podepřená klavíristou Danielem Wiesnerem, byla spontánní, nesmírně muzikální a v některých skladbách mimořádná. Úvodní Sonáta C dur Françoise Devienna (1759–1803) zní sice v originální flétnové verzi lépe a kompozičně je hodně vzdálená Haydnovi, ale i přes drobné nepřesnosti vyzněla věrohodně. Výborné bylo provedení klarinetisty relativně často hrané Malé suity Josefa Páleníčka, kterou legendární pianista zkomponoval pro Milana Kostohryze. Hudba má vtip, eleganci, nápady, nekomplikovanost a nedivím se, že byla ve výběru repertoáru pro soutěž Pražského jara. Nejlepším číslem Anny Sysové však byla sólová kompozice Kaijji Saariaho Duft (Vůně), která skutečně doslova voněla hudebními nástrojovými barvami. Byla to vlastně experimentální zvuková laboratoř. Ještě jsem neslyšel tak kvalitní provedení!
Introduction et rondo Charlese Marii Widora se vymyká všemu, co tento vážený varhaník zkomponoval. Nevím, jestli mu byla inspirací ohnivá kompozice Camilla Saint-Saënse Introduction et rondo capriccioso, ale i přes snaživou líbivost zbyla eklektická karikatura stylu, který mu byl cizí. Přesto klarinetistka udělala vše, aby dílo vyznělo virtuózně a bylo efektní tečkou za jejím spolkovým hostováním. Rozpor mezi její skvělou hrou a programovou koncepcí však byl do uší bijící.
Vilém Vlček šel jinou cestou. Vybral jen dva opusy, které by však mohly být oporou jakéhokoli cellového recitálu. Kromě poznání, že je vždy technicky jakoby nad interpretovanou hudbou, jsem měl pocit, že buďto bezpečně ví, co která skladba stylově potřebuje, přičemž je schopen vypointovat každou frázi, ba každou notu, nebo že se to tak v Basileji perfektně naučil. Věřím však v první možnost. Zahrát technicky, stylově a muzikantsky věrohodně Beethovenových Sedm variací Es dur na téma z Mozartovy Kouzelné flétny není snadné a už jsem slyšel lecjaké prohry. Oceňuji, že konsekvence, které tato hudba s sebou nese, pan Vlček plně naplnil. Byl to na jeho věk velmi zralý a přesvědčivý výklad. Jelikož toto dílo miluji, zcela zaujatě bych si dovolil tvrdit, že Beethoven byl vrcholem koncertu.
Jenže cellová verze Sonáty A dur Césara Francka mě natolik překvapila, že jsem snad poprvé v životě nostalgicky nevzpomínal na houslový originál. Dokonce to byla zajímavější interpretace než patetické pojetí Gautiera Capuçona. Líbilo se mi ne zcela běžné jemné pojetí úvodu, upřímná niternost, důraz na introvertnost hudby, svižné prsty pana Vlčka, diferenciace vibrata a strhující koruna finálové věty. Jen bych mu přál stejně kvalitní nástroj jako má světově oslavovaný Francouz. Vadilo mi jen jediné – naprosto nevhodná volba klavíru. Ne že by běloruský pianista Denis Linnik hrál špatně. Efektní part jsem sice slyšel už v lepší verzi, ale bylo to velmi dobré. Jenže zvukově tvrdému křídlu Fazioli chyběla měkkost a opojná barevnost a bylo nejen pro Francka špatnou volbou.
Jména Anna Sysová a Vilém Vlček si zapamatujte. Ještě o nich často uslyšíme a doufám, že nás příjemně překvapí.
