V Belgii je nepsaným zvykem, že novou sezonu otvírají operní domy nějakým známým operním trhákem. Bruselská královská opera, která v listopadu uvede Janáčkova Z mrtvého domu, zvolila Mozartovu Kouzelnou flétnu, Valonská opera v Lutychu Verdiho Trubadúra a Opera Flandry v Antverpách a Gentu romantickou operu Richarda Wagnera Lohengrin. Příznivci velkých režijních jmen si nemohli stěžovat, Brusel si pozval známého Itala Romea Castellucciho a Opera Flandry nezůstala s americkým režisérem Davidem Aldenem o nic pozadu. Navíc koprodukce umožňuje i menším operním domům luxusnější výpravu – flanderská opera se tentokrát spojila s londýnským Royal Opera House Covent Garden.
Wagnerovi bylo pouhých 35 let, když Lohengrin spatřil světlo světa v Grossherzogliches Hoftheater ve Výmaru. Inspiraci našel ve stejnojmenném eposu z 13. století o rytíři Svatého grálu. Tak jako v Tannhäuserovi jde i zde o spor mezi zlem a dobrem. Strážci Svatého grálu, nádoby s Kristovou krví, nesmí dopustit, aby vládlo bezpráví. V každém případě dal Wagner Lohengrinem základ svým pozdějším hudebním dramatům. O to, aby tato opera byla často uváděna právě v Antverpách, se postaral sám skladatel: příběh milostného poměru mezi Lohengrinem a Elsou z Brabantu se odehrává ve městě a v okolí tamní řeky Scheldy, která má u Vlámů podobnou funkci jako Vltava u Čechů.
Cenami ověnčený Newyorčan David Alden se v osmdesátých letech spojil s intendantem Peterem Jonasem v English National Opera. Tam také dostal za Její pastorkyni Olivier Award za nejlepší operní inscenaci. V chicagské Lyric Opera se uvedl úspěšnou Věcí Makropulos a v Houstonu Káťou Kabanovou. Opakovaně režíruje i v Opeře Flandry, velmi často s návrhářem Paulem Steinbergem. Tentokrát nahradili stromy na březích Scheldy šikmo stojícími domy staré opuštěné továrny. Tyto těžké konstrukce byly na kolečkách a daly se tak celkem rychle přemístit. Hitlerovu oblíbenou operu inscenovat bez odkazu na Německo ve 2. světové válce téměř nelze a ani Alden se tomu nevyvaroval – asi spíše ani nechtěl (černo-červené vlajky s emblémem labutě, která se podobá orlovi). Jeho reminiscence jsou však celkem střídmé a pasují do jeho pojetí celého příběhu. Není maličkostí umístit vše přehledně na jeviště, zejména v masových scénách, které obsahují zhruba osmdesát komparzistů. Jenže Alden se proslavil právě svými masovými scénami a ty jsou také v této produkci nejvíc přesvědčivé. Skupina 65 sboristů, z toho 24 tenorů, je působivá nejen vizuálně, ale především zvukově. Sbormistr Jan Schweiger připravil opravdu ideálně posílený operní sbor a slavný svatební obřad na začátku 3. dějství ocenilo publikum bouřlivým potleskem.
Méně zdařilý byl výběr sólistů, kromě Američana Craiga Colclougha v roli Friedricha von Telramunda. Colclough se představil v Opeře Flandry už dříve jako Falstaff a i tehdy měl úspěch se svým nádherně znějícím basbarytonem. Jeho výkonu se ještě blížila švédská mezzosopranistka Iréne Theorin (Ortruda) s typicky wagneriánsky zbarveným témbrem. Zklamáním byl srbský tenorista Zoran Todorovič v titulní roli. Jeho curriculum vitae je sice vynikající, podle něj účinkoval po boku Edity Gruberové a jiných hvězd ve velkých operních domech, jenže mu chybí silnější hlas a i jeho intonace byla dost labilní. Tentokrát je nutno pochválit obsazení menších postav, například brabantských šlechticů nebo pážat, mladými belgickými pěvci. To se v Belgii stává výjimečně, zdejší adepti operního umění mají málo příležitostí získat dostatek jevištních zkušeností. Orchestr opery vedl s přehledem argentinský dirigent Alejo Pérez, který byl asistentem Pétera Eötvöse a v současné době je více v Evropě než v Americe. A orchestr mu hrál na ruku, pevně znějící žestě podporovaly plynulou hudební linii Wagnerovy partitury. Tato inscenace Lohengrina se dala nazvat pravým ‚Gesamtkunstem‘. Švýcarský intendant Opery Flandry Aviel Cahn zahájil po deseti letech svou poslední sezonu v Antverpách a Gentu před návratem do vlasti velmi nadějně.
